Piotr Pilch: Jak začaly vaše opoziční aktivity?
Adam Lozinski: V Przemyślu žiji od roku 1984, ale moje činnost v Solidaritě začala dříve, v Gliwicích. Vlastně tam byly ty začátky, byl jsem mladý učitel, druhý rok v práci, když právě vznikaly odbory Solidarita. Tak se stalo, že jsem se jako mladý učitel ocitl v jejích orgánech. Gliwice jsou velké město, v učitelském závodním výboru bylo 1000 členů a já jsem se ocitl v předsednictvu našeho závodního výboru. Byl jsem zodpovědný za kontakty s regionální sekcí v Katovicích. Vzpomínám si na různé věci, vzpomínám si na pohřeb primasa Wyszyńského, v té době se ve Varšavě konala konference učitelů dějepisu Solidarity. Nebylo tam mnoho lidí, asi 40. Diskutovali jsme o potřebě změn ve výuce dějepisu. Dokonce jsem si nechal delegace, mám potvrzení, že jsem tam byl, ale ani jsem to nestihl. Mám je na památku, mohu je ukázat. To jsou vzpomínky.
PP: Takové věci jsou jistě velmi cenné.
LA: V roce 84 jsem také přijel do Przemyslu. Hlavně z rodinných důvodů, protože můj syn byl ve Slezsku těžce nemocný s dýchacími problémy. V roce 1984 jsem přijel do Přemyšlu, aniž bych někoho znal. A pro cizince to nebyly lehké časy, protože se na ně dívali s podezřením. Já si na takovou situaci vzpomínám, i když ostatní na ni už zapomněli. V červenci jsme se nastěhovali a v září bylo v KIK (Klub katolické inteligence) oznámeno, že potřebují učitele na výpomoc, na výuku. Tak jsem se přihlásil. A později se mě kamarád zeptal, kdo mě na tu pozici doporučil. Odpověděl jsem, že nikdo, protože jsem právě přijel do města. Na to mi bylo řečeno, že "tady agenty nepotřebujeme". To bylo velmi nepříjemné. Příště jsem se dozvěděl, že se v kostele Nejsvětější Trojice bude konat setkání učitelů a mše svatá. Mše svatá byla pro všechny v 15 hodin a pak byla oplatka pro učitele, tam jsem šel a setkal se s učiteli ze Solidarity. V Przemyślu se v kostele Nejsvětější Trojice dařilo učitelské službě, které se říkalo "Příkopy Nejsvětější Trojice" Tam jsem se mimo jiné setkal s Ryszardem Buksou. Již dříve byla založena iniciativa ve Varšavě, v Solecu. Schůzky se konaly každý měsíc a od roku 1985 jsem na ně chodil poměrně často. Nosil jsem odtamtud letáky. Bydlel jsem na ulici Rogozińskiego, blízko stanice Zasanie. Nejednou jsem se bála odnést balíček s letáky domů, tak jsem si řekla "hodím ho do křoví". Velkou podporu službě učitelů poskytl otec Stanislaw Zarych. A to trvalo až do roku 89, kdy nastala "normalizace". Pak jsem tam přestal chodit, ale za tu dobu jsem poznal spoustu lidí. Ještě se znám s Janem Żarynem, profesorem z Ústavu národní paměti. Tehdy jako mladý muž pořádal taková pastorační setkání. Tak to začalo.
V roce 1989 jsem učil na základní škole č. 13. Založil jsem tam kroužek Solidarita, jeden z prvních v Przemyślu a první mezi základními školami. Pak jsem se podílel na založení Výboru dělnické solidarity, který pokrýval celý okres. Cestoval jsem do Orłówa nebo Krasiczyna. Tehdy učitelé málokdy měli auto, ale já ano. Předtím jsem byl ve Státech, takže jsem si ho mohl dovolit koupit, a ano, z učitelského platu jsem si ho nemohl dovolit. "Sekretariát" naší komise sídlil v domě manželů K. Żurawských. Vzpomínám si na 15. červen '89, jmeniny Jolanty, naší známé. A toho dne jsem byl zvolen předsedou dělnické komise, stal jsem se šéfem učitelské organizace. V roce 1990 se pak konal druhý regionální sjezd Solidarity, kde jsem byl zvolen do regionálního předsednictva, dokonce jsem byl tajemníkem, ale jen velmi krátce. Byl jsem dokonce tajemníkem, ale jen velmi krátce. Typické odborové aktivity mě moc nezajímaly. V Solidaritě jsem byl proto, abych svrhl a vytvořil nový systém, ne abych působil jako odborová organizace. Šel jsem pracovat do institucí, někteří lidé mi to zazlívali, protože jsem přestal být tajemníkem a v červnu 1990 jsem se stal náměstkem hejtmana a čtyři roky jsem zastával velmi důležitou funkci ve správě Przemyšlského vojvodství. Od 1. dubna byl v té době kurátorem Piotr Idzikowski. V jednu chvíli se konala schůze krajské sekce NSSZ, byli tam lidé z Przeworska, Jaroslawi, Lubaczowa. V té době jsme volili kurátora. Naší první volbou byl Wiesław Beck z Lubaczowa. A takové bylo rozhodnutí, že předchozí superintendent by měl odejít a ministr jmenoval w. Beck. Druhý den, v sobotu, však Wiesiek zavolal, že je to z Lubaczowa příliš daleko na to, aby denně dojížděl do Przemyślu. Solidarita byla tehdy na ulici Grodzka a já byl v práci. Zavolal jsem do Jaroslavi, Lubaczowa a telefonicky jim oznámil, že W. Beck nechce být superintendantem. Během těchto rozhovorů jsme se dohodli, že naším kandidátem bude Piotr Idzikowski. A právě Piotra jsme předložili ministrovi. Byly to těžké chvíle, ale samotná záležitost byla povzbudivá. Nebylo to tak, že úřad navrhuje a ministerstvo schvaluje. Navrhli jsme osobu, která se podle nás na danou pozici hodila nejlépe. A právě z ministerstva mi volali individuálně, protože se ukázalo, že ve Varšavě zastává místo ředitele ministerské kanceláře člověk, kterého jsem znal z pastorační služby, a ptali se mě, jestli je to určitě ten správný kandidát. A tak byl Piotr Idzikowski jmenován superintendantem školství. Byly to těžké časy ve správní radě. Byly problémy s odvoláním předchozích ředitelů a my jsme to prožívali. Začala skutečná válka.
PP: Zde se starý systém střetl s novým. Ten starý měl stále svůj vliv.
A£: Tím spíše, že na začátku ještě neexistoval nový zákon o vzdělávacím systému. Vstoupil do něj v září 1991, ale my jsme ho používali. Sám superintendent mohl vydávat předpisy pro jmenování ředitelů. Teď je to složité, že kurátor nemá moc pravomocí, je to vykonavatel, důležitější je komise, učitelské odbory, rodiče. Udělali jsme to tak, že tři lidi navrhl komisi inspektor a tři škola. Při rovnosti hlasů rozhodoval o tom, kdo bude stát v čele školy, sám kurátor. To byl tak trochu trik, který jsme udělali. To platilo až do roku 1991. Pak jsem byl propuštěn, když se změnily vlády a nastoupila SLD. Od roku 1994 jsem pracoval v místní správě, byl jsem vedoucím odboru školství na radnici. Teprve poté vznikl ve městě odbor, předtím město nemělo na starosti školy, pouze mateřské školy (na odboru kultury byl jeden člověk, který měl na starosti mateřské školy). V roce 1996 přešly všechny školy pod místní samosprávu. V Przemyślu bylo město vedoucím orgánem o dva roky dříve.
PP: A jak to tehdy vypadalo? Byla to dobrá reforma? Bylo to na přání veřejnosti?
LA: Spíše ano, dříve se o to staral stát, vedoucím orgánem byl zřizovatel: měl na starosti řízení, finance, jmenování ředitelů, měl na starosti všechno ve škole. Na druhé straně existoval také pedagogický dozorčí orgán. A kurátor vykonával tyto dvě funkce současně. Když místní samosprávy převzaly vedení institucí a staly se vedoucími orgány, byl kurátor zodpovědný za pedagogický dohled, prováděl inspekce, návštěvy, kontroloval kvalifikaci kandidátů, stav znalostí studentů. Myslím, že to bylo lepší, zatím to nikdo nezpochybňuje. Ano, s penězi byl jako obvykle problém. Kdo to měl zaplatit? Bylo vymyšleno, že ze státního rozpočtu budou města (samosprávy) dostávat dotace na žáka. To bylo podrobně vypočteno. Peněz však bylo stále méně a méně a zpočátku se tato dotace počítala tak, že na provoz škol bez problémů stačila. Nyní již dlouhou dobu dotace nestačí a město musí přispívat ze svého rozpočtu. Nevím, jak je to dnes, ale v Przemyślu v 90. letech přidávalo město ze svého rozpočtu velmi málo, zatímco ve Varšavě úřady přidávaly k dotacím téměř 100%. U nás na počátku 21. století přibyla maximálně 3 procenta. Všimněme si, o jaké disproporce se jednalo. Město mohlo sehrát dobrou roli a buď dalo peníze a vzdělání bylo prioritou, nebo ne. Nyní město Przemyśl přidává 25 %. Varšava se snížila, protože přidává pouze 70 %.
Co se týče mé činnosti v Přemyšlském kulturním spolku, byl jsem jeho členem na konci 80. let a o jeho obnovení jsem se dozvěděl až později. Na reaktivační schůzku jsem nebyl pozván. Mimochodem, nebyl jsem jediný. Zjistil jsem, že volební shromáždění se konalo na Kalvárii při jiné příležitosti. Nebyl jsem jediný, koho překvapilo, že se na některé soudruhy zapomnělo. Neříkám to s nelibostí, ale s mírným překvapením. Když jsem dostal pozvánku na setkání Společnosti a byl tam prezident Marek Kuchcinski, myslel jsem si, že je to jeho funkce z dávných dob.
Čím jiným se mohu pochlubit? Od metropolity přemyšlského jsem obdržel medaili za službu přemyšlské církvi.
PP: Takové věci se také sbírají, jak jen to jde.
LA: Nikdy jsem nebyl členem žádné strany, tedy od roku 1990 ano, ale předtím ne. Když jsem přišel do Przemyślu, nemohl jsem pracovat na střední škole. Jeden ředitel mě sám pozval na pohovor, věděl, že pracuji na "třináctce" a chtěl mě zaměstnat, ale strana. Nepatřil jsem k němu, takže nemohl. Navrhl mi, abych vstoupil alespoň do ZNP (Polský svaz učitelů), ale já jsem to odmítl. To bylo v roce 1986.
PP: To bránilo profesnímu rozvoji.
LA: Ano, ale bylo mi to jedno. Také na druhé škole ředitel na rovinu řekl, že "požadují", aby přijali ty, kteří patří ke straně. To se stalo v roce 1988. V Gliwicích jsem také pracovala na základní škole, ale měla jsem i hodiny na střední škole. Mám podezření, že kdybych tam zůstal déle, dostal bych místo na plný úvazek. Ve velkém městě se na vstup do strany nekladl takový důraz. Když jsem přijel do Przemyślu, v prvním roce jsem nešel na prvomájový průvod. Byl jsem potrestán, nedostal jsem zaplaceno za hodiny v ten den, z platu mi bylo odečteno 7 hodin. V Gliwicích jsme na přehlídky nechodili, nikdo to nevyžadoval. Tady v Przemyślu se chtěli spíš předvést. Záleželo na místních orgánech, jak velký důraz budou klást. S lidmi z Gliwic jsem stále v kontaktu.
Byl mi také udělen Kříž svobody a solidarity. Mohli jste ji získat, pokud jste byli alespoň rok aktivní v opozici. Potíž byla v tom, že jsem neměl žádný záznam v SB, takže jsem musel sehnat svědky, kteří mou činnost potvrdili. Díky tomu dostanu v září takový kříž.
PP: Je na základě těchto tvrzení udělen kříž? Kde se bude obřad konat?
LA: Nejspíše v Rzeszówě. Rozhodnutí již přijal polský prezident.
(Nařízením prezidenta Polské republiky ze dne 1. února 2022. Adam Łoziński byl vyznamenán Křížem svobody a solidarity. Slavnostní předání cen se uskutečnilo 23. září v pobočce Institutu národní paměti v Rzeszowě).
Nejednou mě překvapilo, že učitelé znali a měli k dispozici materiály např. o Katyni, ale nepoužívali je. Pokud jde o Mgr Ignacy Tokarczuk, Měli jsme dobré vztahy, nejprve v 80. letech jsem se zúčastnil s učiteli z učitelské pastorace setkání na oslavu svátků nebo jeho narozenin. Mnohokrát jsem k němu chodil na soukromé rozhovory. Byly vždy velmi plodné, přesvědčoval nás, že bude svoboda, že přijde Svobodné Polsko. Nevěřili jsme tomu, ale měl pravdu. Arcibiskup Tokarczuk měl synovce, který byl poslancem. Díky tomuto synovci jsme se lépe poznali. Byl jsem to já, kdo arcibiskupovi sdělil, že jeho sestra zemřela, dokonce jsem mu nabídl, že ho svezu na pohřeb, ale arcibiskup to kvůli svému zdraví odmítl.
PP: Chtěl jsem se vás zeptat na dobu, kdy jste se v roce 1997 stal poslancem a spoluzakládal komisi pro reformu nového správního členění.
LA: Byla to pro mě obtížná otázka. Vznikl spor o to, kam až má sahat vládní pravomoc a kam až má sahat pravomoc místní samosprávy. Mám dojem, že tento problém není dodnes zcela vyřešen. Otázka zněla, zda má být na úrovni provincie samospráva nebo státní správa. Za druhé, od roku 1990 je Porozumienie Centrum mou stranou, do které jsem vstoupil a které jsem věrný. I když byly doby, kdy KS přivedla do Sejmu snad 12 poslanců a několik senátorů. Ze 460 to byl pokles.
PP: Ale vy jste tehdy spoluzakládal vládu, že?
LA: Ano, měli jsme náměstka ministra pro silnice: Krzysztof Tchórzewski. Ministrem byl také Antoni Tokarczuk, ministrem lesnictví Jan Szyszko z našeho uskupení. I to byla dilemata. Již před volbami se naše organizace zabývala otázkou správy a rozdělení. Výbor pod vedením K. Tchórzewského navrhl 32 provincií. To byl ten nápad. V archivu v Przemyślu jsou o tom dokumenty. Przemyšlské vojvodství mělo být větší a sahat až k Zamośći a Bieszczadům. To se nepodařilo. Vláda mezitím navrhla 12 provincií. Naším vojvodstvím mělo být východní Malopolsko.
PP: Bylo by to rozlohou podobné současné velikosti provincie?
LA: Ano, podobně. Došlo ke sporům o Dębicu, Gorlice. Výsledkem jednání (trvalo dlouho) bylo 16 vojvodství. Otázkou zůstávalo, jaké pravomoci bude maršál mít. Doposud se to střetávalo a to se mění. Hostitelem provincie není guvernér, ale maršál. Guvernér provincie je zástupcem vlády na místě, který má kontrolní a podpůrnou úlohu. Pak je tu okres. Jedná se o místní samosprávu, ačkoli v ní působí některé státní organizace, například hygienická služba. Je to tak odlišné rozdělení. A třetí úroveň: místní samospráva - obec. Došlo také ke sporu o Przemyśl a další. Przemyśl měl být normálním městem a měl zde být okres Przemyśl. Vzpomínám si, že jsme předložili pozměňovací návrh, podle kterého se všechna města, která byla dříve provinciemi, stala městy s právy okresu. Existovaly dvojí kompetence, tj. obecní a okresní, v jednom orgánu. Je to dobře? Tehdy jsme si mysleli, že díky tomu bude více peněz, jedna správa. Dříve se vedly spory, čí je to silnice, ale nyní jsou všechny silnice ve městě městské. Investice patří také městu, vláda nemá právo do města cokoli investovat. Dobrým příkladem je východní obchvat. O obchvat požádalo město a realizovalo jej na vlastní pěst, ačkoli vláda díky podpoře poslanců tuto investici dotovala. Se západním obchvatem je spor. Pokud se nachází mimo město, hradí náklady stát, ale pokud se nachází ve městě, hradí náklady město. Také údržba silnic, osvětlení, vytápění. Je to lepší?
Totéž platí pro obec. Mám to ve svém záznamu. Totéž platí o gymnáziu. Pokud si vzpomínám, jak jsme diskutovali v 90. letech. Byli jsme přesvědčeni, že základní škola je příliš dlouhá. Vzpomínám si, že když jsem ještě učil, byl tam chlapec, který měl problémy s učením, opakoval se. Po šesté třídě , přešel do jiné školy a ukončil "základku" dříve než jeho vrstevníci. Základní škola byla příliš dlouhá, chyběla specializace, která by připravila na určitý směr, všechno bylo stejné. Chtěli jsme to změnit, zkrátit školu, mít nějakou specializaci. To se úplně nepovedlo, protože na středních školách bylo toto dělení na specializace také nerovné. Ale naše město jako město s právy okresu tyto školy také přijalo. V Jaroslawi byla situace jiná, tam má město pouze mateřské a základní školy, střední školy jsou v kompetenci kraje. A v Przemyślu vše řídí starosta. A to se v důsledku naší reformy změnilo. Nyní se to opět obrátilo. Je to dobře? Nevím, už o tom nevím.
PP: Těžko se mi to posuzuje, protože jsem studoval na střední škole, musel bych se do školy vrátit, abych to mohl porovnat. V novém systému se však tento dětský věk prodlužuje a na střední škole je již čas dospět.
A£: Myslím, že základní škola by měla být kratší a střední a vysoké školy by se měly spojit například po vzoru předválečné malé maturity.
PP: Možná by fungoval model 6 + 6 nebo 7 + 5. Souhlasím, že by se to mohlo vyvíjet tímto směrem.
LA: To je otázka těchto dvojích reforem. Tím spíše, že se celý život zabývám vzděláváním, nejprve jako učitel, pak ve státní správě, pak jako inspektor a navíc jsem se vzděláváním zabýval jako poslanec. Devět let jsem pracovala v Podkarpatském pedagogickém centru. Nebyl jsem pedagogickým pracovníkem, ale organizoval jsem kurzy a školení. Získali jsme granty a použili je na různé účely, pořádali kurzy a dokonce rozdávali potraviny. Měl jsem na starosti organizaci zlepšení. Ptali se mě, jestli jsem v tom dobrý, protože to nebyla příliš zodpovědná organizační funkce. Ale přežil jsem.
PP: Rád bych se vás zeptal na založení Státní vysoké školy východní Evropy. Vím, že jste se jí účastnil a byl jste v orgánech univerzity.
LA: Byl jsem předsedou Konventu. Existovaly dvě autority: Rektor a Senát a Konvent. Tak se to jmenovalo. Konvent byl složen z pracovníků mimo školu. Předseda konventu a rektor zastávali dvě vysoké funkce ve správě. Byl jsem předsedou Konventu a předtím jsem byl předsedou Společnosti Przemyšlské akademie. Tato společnost vznikla v 90. letech, v roce 93 nebo 94. Zesnulý Tadeusz Sawicki, prezident města, který byl prvním předsedou Společnosti, byl ještě naživu. Dočasně byl předsedou také Marek Kuchciński a pak jsem se jím stal já, když už jsem byl poslancem. V té době jsem měl možnost tuto školu vytvořit a zorganizovat. Těžko říct, ale Jarosław měl na ministerstvu lepší kontakty. Byli o dva roky před námi. Naše škola byla založena v roce 2001 a jejich v roce 1999. Na ministerstvu došlo k roztržce, přišel ministr a divil se, proč jsou obě zařízení tak blízko sebe. Navrhl vytvoření společné přemyslovsko-jaroslavské školy. Na tom se však nechtěly shodnout ani úřady v Przemyślu, ani v Jaroslawi. Když jsme měli v AWS větší vliv, podařilo se nám konečně vytvořit naši školu. Koncepce počítala se sloučením Rzeszowské univerzity s několika menšími školami. Cílem bylo vytvořit hlavní akademii v Rzeszówě a menší odborné školy v menších městech: Przemyśl, Krosno, Tarnobrzeg. Pak se ukázalo, že se zakládají i v menších městech, například v Przeworsku. Tato naše škola měla být humanistická, s kontakty na Východ , uzavírat dohody se Lvovem a Ukrajinou. Podařilo se to? Ukázalo se, že humanitní vědy jsou na dobré úrovni. Vyučoval zde například Jerzy Bartmiński, jeden z nejlepších učitelů polštiny v Polsku, bratr otce Stanisława Bartmińského, faráře v Krasiczyně a místního vládního aktivisty Jana. Humanitní vědy se tu úplně nepovedly, myslím, že už ani neexistuje polská filologie. Zaměřuje se na vědu a techniku. Humanitní vědy odcházejí. Nikde, ani v Lublinu, nebyla založena univerzita, která by se zabývala východní politikou.
PP: Vzhledem k tomu, co se děje v zahraničí, má taková univerzita potenciál. Myšlenka tu byla už tehdy a o mnoho let později je stále aktuální.
LA: Možná k tomu ještě dojde.
PP: Na fóru Karpatské Evropy byla nedávno zmíněna myšlenka zřídit na Ukrajině univerzitu pro přípravu kádrů. Ale pokud vím, je to velmi obtížná záležitost.
LA: Myslím, že těchto univerzit vzniká příliš mnoho. Možná kdyby to bylo jinak... Vzpomínám si, že když jsem v 70. letech studoval, bylo to pár procent mladých lidí, kteří byli na univerzitě. Bylo to 3, 4, 5 procent, tolik. A teď? Je to tak, nikdy to tak nebude v žádné komunitě, že většina bude mít potenciál studovat. Ano, mohou studovat, ale na jaké úrovni a s jakými výsledky. A existují nějaké potřeby? Nepotřebujeme jen vzdělané lidi, ale i lidi pro jiné profese. A to je také rozdíl, rodiče mají ambice, posílají do škol, podporují doučováním. A o co jde? O to jde? Někdy čtu různé knihy, například Stanislava Zarycha. Pocházel z malé vesnice a poslali ho do školy. To byla ta věc, že přirozeně tito mladí chlapci nebo dívky... většinou však byli objeveni chlapci. Sami byli inteligentní, finančně podporovaní atd.
PP: Poslední otázka. Chtěl jsem se zeptat na městskou radu. Dvanáct let jste byl radním, mimo jiné předsedou městské rady. Jak si na to vzpomínáte? Jak se město za tu dobu změnilo, můžete posoudit ve třech termínech.
LA: Tyto změny jsem nepocítil. Co se týče silnic, je pozitivní, že se nám podařilo vybudovat východní obchvat. Most má i pozitivní stránku. Já sám po ní jezdím jen zřídka, většinou jezdím po městě. Veřejná doprava se změnila. Tyto silnice se často rozpadají, nedávno byla opravena ulice Bielska a tam už jsou takové výmoly. Co se týče vzdělávání, učitelé mají ze zákona dosáhnout určité úrovně platu. Když nebylo tolik peněz, muselo se to vyrovnat. To platí od roku 2009, takže už je to několik let. Zádrhel byl v tom, že do rozpočtu města bylo přidáno málo peněz a učitelé na tuto úroveň nedosáhli, tato odměna jim byla vyplacena až v lednu. Vzpomínám si, že jeden rok byla vyplacena náhrada za více než 3 miliony. Podle mého názoru to mělo být tak, že tyto peníze v tom předchozím roce mohly být dány na hodiny navíc, na funkční a motivační příplatky. A tyto peníze pak byly rozděleny rovným dílem. A ukázalo se, že učitelé dostali stejně. Někteří to brali jako dárek ke čtrnáctým narozeninám. Někteří z nich dokonce obdrželi kapesné ve výši 1 000 zlotých. Již vícekrát jsem řekl, že platí učitele zdarma, aniž by jim poskytli nějakou práci. Je to neúspěch, nedokázal jsem Radu přesvědčit. Nevím, čím to je, ale tento systém se zachoval. Co se týče řízení, nemáme žádný tým, který by byl ochoten sednout si do jednoho kruhu a něco udělat. To je největší nedostatek. Myslím, že v místní samosprávě obecně. Každý chce něco dělat, někdo ne. Měl jsem tu výhodu, že jsem měl práci na částečný úvazek a mohl jsem se věnovat Radě. Pokud pracujete například v Rzeszówě, nemáte čas věnovat se Radě. To jsou dilemata, nyní pětileté funkční období. Sám jsem se dobrovolně vzdal dalšího běhu. Podle mého názoru je samospráva potřebná, ale opravdu výběr kandidátů na zastupitele. Vím, že přípravu organizovala organizace Právo a spravedlnost. Zákon není tak snadný. Zákon o školství měl v roce 1991 desítky stran, nyní jsou to stovky. Takto se skládají. Je to dobře, nebo špatně? Vím, že před válkou to bylo také špatné. A v Przemyślu je to tak, že Rada absolutorium neudělí, ale Krajský kontrolní úřad vydá kladné stanovisko. A to je vše, žádné následky. Rada by mohla iniciovat odvolání prezidenta, ale je to dobře nebo špatně? To nevím. Vládní a správní orgán však vnímám obecně pozitivně. Jak pozitivně? Rozhodujeme sami, Rada může udělat hodně. Je dobře, že už si s tím nemusím dělat starosti.
PP: Pán už svůj díl práce vykonal.
A£: Ano, dělal jsem, co jsem mohl. Ale nemám žádné výtky. Ve městě se objevil nápad socializovat školky, tedy předat je do správy organizacím, ale zvedla se proti tomu velká vlna odporu. Ve výsledku by to možná bylo pozitivní, protože máme 14 veřejných mateřských škol a neveřejných je více než 20. Je jich tolik, možná plní lépe svoji funkci, jsou pro město levnější, protože město platí dotace 50%. Možná jsou tedy lepší?
Vzpomínám si, že jsme jednou jeli do Nového Sącze, protože tam také byla taková iniciativa. Jeden z redaktorů časopisu Zycie Przemyskie o mně napsal článek s názvem "Jsem, jaký jsem". Vlastně to byl rozhovor se mnou. Odvolával se na tuto reformu. Došlo k protestům, ale prezident T. Sawicki, jak vzpomínají ostatní členové fakulty, této iniciativě věřil a měl v nás důvěru. Řekl mi, že jsem "poctivý až do sklepa". Nevím, co to znamenalo. Znovu opakuji: samospráva by měla být, autorita by měla být blíže lidem, ale já tu autoritu teď opravdu necítím. V Przemyślu máme sídelní rady, což je jakýsi nejnižší orgán místní samosprávy. V našem městě, tady, kde žijeme, je to sídliště Warneńczyk. Táhne se od ulice Wolodyjowskiego k ulici Salezjanów. A na druhé straně ulic Węgierska a Grunwaldzka se nachází sídliště Kmiecie, které se táhne od náměstí Ústavy až k Ostrowské. Pás země mezi Sanem a Grunwaldzkou. Mělo by se jednat o skupinu lidí, kteří mají společné zájmy. Jaké jsou společné zájmy muže z náměstí Ústavy a muže z Ostrovské? Vždy jsem zdůrazňoval, že se to musí změnit. Máme 21 osad a ty by podle mého názoru měly mít větší pravomoci, disponovat svým rozpočtem. Na zasedání vystupuje také nižší administrativa. A to není nejlepší řešení.
PP: Souhlasím. Jsou v přímém kontaktu s lidmi, nejlépe vědí, co se v jejich oblasti děje, a jejich hlas není slyšet. A jsou pozváni na zasedání, něco řeknou a jejich názor není závazný, nikdo s ním nepočítá.
PP: Vy jako historik to jistě víte nejlépe.
LA: A co Ukrajina? No, přesně tak. Domnívám se, že to přispěje ke zlepšení našich vztahů. V to doufám. Zatím je to tam nezajímavé. Na Ukrajině hledají svou ideologii, hledají to, co mají společného, čtou svou historii, stejně jako jiné země. Ukrajina je mladá země. Vzpomínám si na začátek 90. let, kdy jsme měli kontakty se Lvovem a dalšími městy. Ve Lvově visel ve školách obraz Matky Boží a vlajka. To byl základ jejich myšlenek. A nyní krutý a bolestný příklad ze Lvova. Na budově školy č. 10 se nachází busta Romana Šuchevyče, jednoho z těch, kteří byli zodpovědní za přijetí Volyňského masakru. Škola č. 10 je jednou ze dvou tzv. polských škol v blízkosti kostela Marie Magdalény. Jednou jsem se zeptal ředitelky, o co jde. Slyšela jsem, že tak rozhodly úřady a že to tak musí být i v polské škole.
PP: Na Ukrajině je mají za hrdiny. Ale i nyní, během války, vznikají hrdinové.
A£: Svou historii tvoří bolestivým způsobem.
Rozhovor poskytl Piotr Pilch
