.

Obtížný návrh zákona

Dr. Jan Musiał:

(Pochází z Čenstochové, v roce 1972 absolvoval polskou filologii na Jagellonské univerzitě, v roce 1977 postgraduální studium žurnalistiky na Jagellonské univerzitě a po přestěhování do Przemyślu se zde usadil a pracoval jako novinář v deníku "Nowiny Rzeszowskie". V letech 1980-81 podporoval "Solidaritu" při stávkových akcích jako tiskový mluvčí a vydavatel bulletinu a periodik. Během stanného práva se skrýval a později spoluorganizoval "létající rolnickou univerzitu" a dělnická pastorační setkání. Jménem Občanského výboru Solidarita byl 4. června 1989 zvolen senátorem Polské republiky a záhy byl navíc jmenován vojvodou Przemyšlu. V následujících letech byl mimo jiné šéfredaktorem deníku "Nowiny", vedoucím Polské informační agentury a také kancléřem PWSW v Przemyślu, kde v současnosti přednáší).

Stávky v Rzeszówě a práce pro "Solidaritu"

  - V Nowinách Rzeszowských jsem se specializoval na ekonomickou žurnalistiku a měl jsem novinářské kontakty mimo jiné se zaměstnanci WSK v Rzeszowě. Možná proto mi stávkový výbor po vypuknutí stávky v tomto závodě v roce 1980 nabídl společenskou funkci tiskového mluvčího, abych promluvil s vedením WSK. Později jsem převzal podobnou funkci v rámci Mezizávodního stávkového výboru, předchůdce "Solidarity".

Když na začátku roku 1981 začala v ústředí Zemské rady odborů v Rzeszowě stávka zaměstnanců, zapojil jsem se do ní hned od prvního dne a vydával jsem denně stávkový bulletin Trwamy. Když stávka 19. února 1981 skončila, neměl jsem samozřejmě důvod vrátit se do práce v Nowinách, tehdejším orgánu Vojvodského výboru Polské sjednocené dělnické strany (PZPR); tím spíš, že zástupce šéfredaktora těchto novin Edward Wisz mezitím zjistil, že pocházím z rodiny vojáka NSZ (VIII. obvod Čenstochová), a veřejně vyjádřil stranické rozhořčení nad touto skutečností. V té době mi vedoucí mezipodnikového zakládajícího výboru NSZZ "Solidarita" Antoni Kopaczewski navrhl, abych zůstal ve struktuře "Solidarity" a pomáhal s odborovou prací.

Válečný stav a "vlčí lístek"

V roce 1981 jsem založil měsíčník "Z Dołu", jehož čtyři čísla vyšla a páté už bylo odevzdáno do tisku, když 13. prosince do mého bytu v Rzeszowě vtrhla přes balkon tajná policie a zabavila "štětec" tohoto čísla. Naštěstí jsem tam už nebyl, protože den předtím jsem jel posledním vlakem do Przemyślu za manželkou a dcerou, která odjela dříve za příbuznými. S pomocí manželčiny rodiny jsem se v Przemyślu ukrýval až do 21. října 1982, kdy jsem byl "vypátrán" příslušníky StB v mém bytě v ulici Kmiecie (manželka mezitím vyměnila náš rzeszówský byt za Przemyśl) a po "sebrání" několik hodin vyslýchán v sídle StB v ulici Dworskiego. Navzdory očekávání (hrozba internace) jsem byl po výslechu propuštěn, ale - jak se brzy ukázalo - s "vlčí jízdenkou", která mi znemožňovala najít si práci. V situaci, kdy jsem se s rodinou natrvalo přestěhoval z Rzeszowa do Przemyślu, jsem zde začal hledat práci. V jednom z dětských domovů se náhodou uvolnilo místo a vedoucí - když zjistil, že jsem učitel polštiny na Jagellonské univerzitě a zároveň skaut a námořník - slíbil, že mě přijme "s otevřenou náručí". Když jsem se však o dva dny později dostavil k podpisu smlouvy, sdělila mi, že mě bohužel nemůže přijmout. Na otázku: -"Proč?" odpověděla stručně: "Přišli za mnou dva pánové.".....

Byl jsem si vědom, že jsem si tuto "vlčí jízdenku" "zasloužil" nejen za svou činnost v Mezizávodním stávkovém výboru, ale také za svůj "prohřešek" před více než deseti lety. Tehdy jsem jako student Jagellonské univerzity spoluorganizoval studentský protest proti masakru dělníků v gdaňských loděnicích 16. prosince 1970 u Mickiewiczova pomníku na krakovském Rynku. Po třech dnech mě spolu se Stanisławem Romankiewiczem, studentem matematiky z Radymna, a Andrzejem Marchewkou, studentem práv, "sebrala" milice z koleje. Ten druhý - jak jsem se po letech dozvěděl z materiálů, které mi poskytl Ústav národní paměti (ÚNP) - se ukázal být špionem tajné policie TW "Ace". Tři organizátoři protestu, včetně jednoho udavače - ten se později díky případu Lesława Maleszky stal jakýmsi vzorem operativní činnosti "tajné policie".

Téměř pět dní nás drželi v krakovské věznici Montelupich, ale celá záležitost skončila - překvapivě - jen důtkou rektora. Ústřední výbor zřejmě vydal pokyn, aby se studenti do prosincových protestů nezapojovali. Dozvěděl jsem se to po letech od advokáta Andrzeje Rozmarynowicze, s nímž jsem se - žertem historie - setkal v polském Senátu. Tato skutečnost však samozřejmě zůstala v dokumentech SSB.

Zemědělská a dělnická ministerstva

Byl jsem odkázán na hledání práce v soukromém sektoru. To se mi podařilo díky mé tetě Stefanii Czaplinské, která za války pomáhala ukrývat staršího člena židovské rodiny Dawidowiczů, jehož syn mi nyní dal práci skladníka ve své firmě v Lipovici, mimochodem již infiltrované SB. Tento typ zaměstnání mě samozřejmě nemohl uspokojit na dlouho. Po roce jsem díky přímluvě své tety a jejího moderátora ve třetím salesiánském řádu, otce Kazimierze Piłata, dostal od biskupa Ignacyho Tokarczuka místo (na částečný úvazek) kuriálního knihovníka. Jak jsem se později dozvěděl, otec biskup financoval vznik tohoto příspěvku ze svých vlastních prostředků.

P. Mieczysław Kociubiński, který vedl archiv biskupské kurie, ve skutečnosti pomoc nového zaměstnance nepotřeboval. Tímto knihovníkem jsem tedy ve skutečnosti nikdy nebyl, ale jako takový jsem jezdil po vesnicích a spolu s Tadeuszem Ulmou a Janem Drausem organizoval pastorační činnost zemědělců. A tak jsme si my tři udělali takovou "létající rolnickou univerzitu", jako by se odkazovalo na předválečné lidové univerzity. Byla to poněkud extravagantní aktivita, i když jistě přispěla k položení základů zemědělské "Solidarity". Historik Draus přednášel a vysvětloval, proč se o Katyni a dalších "bílých místech" polských dějin nesmí ve školách mluvit. Polonista Musiał seznámil posluchače mimo jiné s polskou emigrantskou literaturou, která byla v PRL rovněž zakázána. Fyzik Ulma naopak hovořil o nebezpečí scientismu, který marxisté vnucují jako součást tzv. vědeckého světového názoru. Nikdo se neptal, zda právě tyto znalosti zemědělci potřebují nejvíce.

A tak jsem koncem 80. let s pomocí otce Eugeniusze Dryniaka a později otce Jana Pępka, vikářů farnosti otce Adama Michalského v Kmieci, začal organizovat vzdělávací setkání v rámci dělnické pastorace. Vystoupili zde nejrůznější řečníci - od redaktora Zdzisława Szpakowského z katolického listu Więź až po advokáta Jana Malanowského, otevřeného socialistu (ale rozhodně antikomunistu). Poslouchaly je davy lidí.

Vzpomínám si na přednášku, kterou jsem sám měl u otců salesiánů, po níž následoval rozhovor s několika staršími lidmi z města Przemyśl, kteří mi blahopřáli k mému projevu. Odjinud vím, že právě z této skupiny byla později na schůzi občanského výboru Solidarita (na které jsem nebyl přítomen) navržena moje kandidatura do Senátu a že byla jednomyslně přijata. Samozřejmě jsem se později setkal s mnoha členy Občanského výboru Solidarita: Czarski, Kaniewski, Kuchcinski a další. Dříve při této příležitosti probíhala moje kazatelská činnost v rámci venkovské a dělnické pastorace a později také v rámci Dnů křesťanské kultury, které jsem spoluorganizoval. Tyto dny se konaly každoročně od poloviny 80. let. V klášteře otců františkánů v Przemyślu jsme uspořádali výstavy a v klášteře sester benediktinek se konaly přednášky.

KO "S" v Przemyślu a volby

V Občanském výboru Solidarita nebylo vše bezkonfliktní. Jak je známo, členy výboru vybíral (z řad opozičníků) především předseda NSZZ "Solidarność" Marek Kamiński. Mezi ním a Stanisławem Żółkiewiczem, prvním předsedou KO NSZZ "S" na toto doporučení a později náměstkem hejtmana "Solidarity" v Przemyślu za vlády Wojciechowského, došlo ke sporu o místo vojvodského lékaře. Konkrétně se jednalo o lékaře Jerzyho Stabiszewského, kterého doporučil předseda Kamiński a zablokoval Żółkiewicz. A po letech tyto konflikty stále doutnaly. Ani akademické zasedání ke čtvrtstoletí od těchto událostí se jich neobešlo bez; tentokrát šlo o složení výboru, které se snažil doplnit konfabulací doktor Stanisław Stępień, proti čemuž se ostře ohradil předseda Kamiński, který svému protivníkovi vyčítal jeho pezetpírskou minulost. Ani čas však tuto nevraživost nevymazal.

Vojvodský občanský výbor Solidarita v Przemyślu, který vznikl na přelomu března a dubna 1989, se však musel soustředit na vedení předvolební kampaně, na kterou měl pouhé dva měsíce. Pro mě a ostatní kandidáty to znamenalo účast na mnoha setkáních s voliči ve městech a obcích Przemyšlského vojvodství. Byla to pro mě zcela nová zkušenost.

Těchto setkání bylo hodně. Soustředil jsem se především na ta města, kde jsme s Ulmou a Drausem v předchozích letech vedli setkání "létající univerzity" v rámci venkovské a dělnické pastorace: Dębowo, Gaci, Jarosław, Przeworsk, Zarzecz a další. Nakonec došlo na červnové volby. V obci Adamówka jsem dosáhl pro mě nejlepšího výsledku. A velmi lituji, že jsem si v návalu pozdější práce nenašel čas navštívit tuto obec a poděkovat voličům. Nevím, jestli mi to mají za zlé, ale dodnes mám kvůli tomu výčitky svědomí.

Jako kandidáti na senátory a poslance z prvního náboru Solidarity jsme byli náhodní v tom smyslu, že jsme byli na roli politiků spíše nepřipraveni. Koneckonců nikdo z nás nebyl absolventem diplomatické akademie, ekonomické akademie nebo dokonce nějaké manažerské školy. Byli to matematici - jako Onyszkiewicz, fyzikové - jako Ulma, polonisté - jako já, nebo zemědělci - jako Trelka. Naší jedinou politickou legitimitou bylo hluboké ideologické přesvědčení, že Polská lidová republika musí být zrušena a obnoveno demokratické a svobodné Polsko.

Jak jsme se cítili, když jsme zahájili předvolební kampaň? Byli jsme si jisti vítězstvím, nebo nás děsil krátký časový úsek, který nás dělil od voleb? No, vůbec jsme o tom nepřemýšleli. Věděli jsme, že musíme přesvědčit lidi, aby se chopili příležitosti a zahájili v Polsku politickou změnu. A na předvolebních setkáních, jako bylo například památné setkání na stadionu v Mirocinu, jsme pocítili obrovskou podporu veřejnosti. Ale nikdo z nás nepočítal s tím, jak velký užitek z toho budeme mít my sami. To byla skutečně druhořadá záležitost. Mohu mluvit pouze za sebe a za Tadeusze Ulmu, protože jsem s ním a jeho rodinou měl velmi blízký vztah, a možná také za Tadeusze Trelku. Pokud jde o Janusze Onyszkiewicze, tížilo ho jeho příjmení, které se mezi starými przemyślany netěšilo dobré pověsti kvůli vzpomínce na kriminální činnost Oresta Onyszkiewicze. Janusz Onyszkiewicz tuto příbuznost samozřejmě popíral, ale přesto byla v cítění mnoha obyvatel odiózní. Později se bohužel ukázalo, že je věrným vykonavatelem magdalénských dohod a politické linie Mazowieckého, Geremka a Michnika. Jeho volební výsledek byl však stejný jako náš, protože voliči hlasovali pro celý náš tým.

Iluzorní možnosti guvernéra

Moje přijetí funkce hejtmana Przemyšlu v roce 1991 bylo místní politickou nutností, ale pro mě osobně se ukázalo jako chyba. Po nástupu do funkce jsem si rychle uvědomil, že jako vojevůdce, byť s parlamentní podporou, toho moc nezmůžu. Koneckonců Messnerovy a Wilczekovy dřívější reformy znamenaly, že ekonomické základy státu byly již rozděleny mezi postkomunisty, a střednědobý vojvoda měl být bohužel jen "fíkovým listem" pro toto přivlastnění.

Nejbolestněji jsem to zažil, když se zhroutily továrny "Polna" a "Pomona" v Przemyślu, což se už nedalo napravit. Podobný osud potkal i Przemyskie Przedsiębiorstwo Budowlane, kterému jednoduše došly zakázky na další stavby. Návrh náměstka ředitele PPB, Ing. Stanisława Żółkiewicze, získat zakázku od ukrajinské firmy na stavbu ve Lvově s platbou ve formě plynu - byl bohužel v situaci rozpadajícího se Sovětského svazu a neexistence příslušné mezinárodní dohody nereálný. Názory právních poradců byly jednoznačné. Musel jsem se tedy rozhodnout mezi PPB a dvojčetem stavební společnosti v Jaroslavli, která měla ještě zakázky na další investice v naší provincii i mimo ni.

Bylo pro mě deprimující uvědomit si iluzorní schopnosti guvernéra, ale také paralelní parlamentní bezradnost. Byl jsem jedním ze spoluzakladatelů podvýboru vedeného senátorem Pawlem Łączkowskim pro vytvoření Generální prokuratury (instituce zastupující státní pokladnu, která by omezovala přivlastňování státního majetku). Vzpomínám si, jak nám spadl kámen ze srdce, když se ukázalo, že se nám tento projekt nepodařilo prosadit v tehdejším Sejmu, a dokonce ani v Senátu. Poznatky o tom, kolik komunistických agentů bylo mezi poslanci, se k nám dostaly později. Kromě toho bylo hnutí Solidarita v Przemyślu také poměrně hluboce proniknuto tajnými spolupracovníky SB. Měl jsem možnost nahlédnout do příslušných dokumentů, a to jsou velmi deprimující poznatky, které jsem mimochodem získal v době, kdy jsem již byl mimo parlament, takže - pouze historické. Ačkoli případ TW "Christopher" je stále svůdný....

Naivní chyba polského Senátu

Jedním z nejznámějších a nejkontroverznějších usnesení Senátu z prvního funkčního období bylo odsouzení operace Visla v roce 1947. Jak známo, v důsledku této operace bylo z jihovýchodního pohraničí, terorizovaného zločineckými jednotkami UPA, přesídleno do západních a severních postgermánských oblastí přibližně 140 000 obyvatel ukrajinské národnosti (kteří tvořili základnu ukrajinského podzemí). Dnes mohu říci, že jsem byl "podveden", abych toto usnesení podpořil. O tom, že taková gesta mají různé politické roviny, mě přesvědčili mimo jiné Andrzej Wielowieyski a Piotr Łukasz Andrzejewski. A přestože na místní úrovni je tato otázka samozřejmě velmi kontroverzní, na úrovni ústřední moci musí být tyto spory odsunuty do pozadí, protože strategické zájmy polského státu jsou důležitější.

V Senátu jsme doufali v reciproční reakci ukrajinských orgánů. Jak se ukázalo, poněkud naivně jsme očekávali, že Kyjev odsoudí masové vraždění obyvatel Volyně a jihovýchodních vojvodství Ukrajinskou povstaleckou armádou. Bohužel to bylo jen zbožné přání, protože nejenže se nic takového na ukrajinské straně nestalo, ale tento reflex naší dobré vůle ke smíření byl cynicky využit Ukrajinci k odsouzení této operace Sejmem a k požadavku na odškodnění.

Jediný úspěch parlamentu (první dvě volební období)

Celkově z dnešního pohledu hodnotím své působení v Senátu a ve funkci hejtmana Przemyšlu dost negativně, protože jsem neměl žádné nástroje ani možnosti, jak naplnit očekávání těch, kteří mě do obou funkcí navrhli.

Na druhou stranu, když se na to podíváme z historické perspektivy, ne všechno bylo tehdy neúspěšné, protože i přes tyto četné nedostatky se nám podařilo výrazně prolomit monolit komunistické moci. Naším největším úspěchem byla decentralizace moci v podobě úspěšné reformy místní samosprávy - v delším časovém horizontu, než je volební období nebo dokonce jedna generace.

Zhodnocení současné politické situace

A pokud jde o úvahy o současné politické situaci v Polsku, dívám se na ni s bezmeznou radostí. Těší mě jak dobrý efekt hry kolem Ústavního tribunálu, tak oznámení o narovnání vnitřní politiky: tajné služby, armáda, dále - mediální politika obnovující objektivitu a vnější politika založená na polském raison d'état. Když vidím, jak tyto vystrašené celebrity více než dvacet let profitují z chybného politického systému, mám pocit zadostiučinění z historické spravedlnosti a jsem přesvědčen, že je to správný směr. Národ je chytřejší než všechny elity dohromady. A moje naděje na dobrou změnu pramení z toho, že ji sdílím s většinou společnosti.

Přiznám se, že jsem před lety opustil řady Dohody Centra, protože jsem se nemohl smířit s tím, jak bratři Jarosław a Lech Kaczyńští tehdy instrumentálně zacházeli s profesorem Adamem Strzemboszem, ale dnes chápu, že Jarosław Kaczyński. A souhlasím s tím, že je odhodlán důsledně dokončit zásah proti soudcovské kastě, který tehdy zahájil. Předvídatelně se poučil z minulých zmatků, sjednotil kolem sebe středopravý tábor, a když se takříkajíc stáhl do stínu, učinil skvělá personální rozhodnutí. Prezident Andrzej Duda se nenechává přesvědčit ke klamné "nezávislosti", ale plní své volební závazky. Premiérka Beata Szydło, skutečná socialistka, chce kolektivně získat zpět veřejný prostor, který si přivlastnili postkomunisté "magdalénské" třetí republiky, a vrátit reformovanou republiku všem Polákům. Nyní již jako politický důchodce držím palce, aby se dařilo zejména těm mladým, profesionálním týmům Dudy a Szydly, kteří mají - spolu s PiS, nástupkyní PC - odvahu změnit Polsko. Nedělám si však iluze, že tím její boj končí.

***

Z pohledu příštího desetiletí

            Uplynutí dalšího desetiletí od výše uvedených úvah nezměnilo mé politické priority a mé hodnocení těch, kteří jsou odpovědní za jejich realizaci: kromě výše zmíněných je to především vláda Mateusze Morawieckého, který lépe než jeho kritici rozumí meandrům obtížné mezinárodní politiky. Moje provinční zkušenost je v tomto kontextu - s ohledem na proporce - málo významná. Přesto bych tyto vzpomínky rád doplnil malou přílohou dokumentů, které jakoby ilustrovaly, jak se věci mají. "a rebours společenskou atmosféru minulé, ale stále živé éry komunistické poroby. Rád bych vám jako varování připomněl mechanismy, kterými se zaplétáme do tohoto zotročení, které se může vrátit v jiných podobách naší nečinností.

Rozhovor poskytl Jacek Borzęcki

.