V roce 1988 jsem byl pozván, abych se zúčastnil výstavy pořádané Solidaritou, která se měla konat pod klenbami podzemních komor impozantního františkánského kostela.
Bylo to ještě v době studené války a katolická církev a odbory v Polsku se spojily v pokojném odporu proti vládě a úřadům. Zdálo se, že umělecké události jsou pro ně jakýmsi prostředkem k setkávání.
Získat vízum byl zpočátku frustrující boj, dokud jsem se neobrátil na British Council a nezískal jsem vízum. S mým německým partnerem Joachimem jsme vyrazili z Berlína v kombi naloženém zavazadly a obrazy. Dostali jsme se až na polsko-německou hranici, kde jsme narazili na další překážku v podobě mladého rozrušeného strážníka. Namířil pistolí na obrazy na zadním sedadle auta a zjevně se dožadoval, aby věděl, co to má znamenat. Pokusil jsem se o překlad do angličtiny a pak do němčiny, ale dostalo se mi jen rozzlobeného "Ne!". Joachim mi spěšně poradil, abych ukázal oficiální pozvání. Překvapený mladý strážný zvážněl, pomalu přikývl a podal mi papír: "Autogram!" - požádal.
Projížděli jsme krásnou polskou krajinou před vstupem do EU s nezapomenutelným výhledem na malé malebné farmy, ale drsné silnice. Na jednom úseku podél dvouproudé silnice oddělené pásem trávy jsme narazili na starší ženu, která vedla po trávě krávu na tlustém provaze. Vypadalo to jako výjev z jiného věku. V podvečerním šeru nás mohl za rohem vylekat rychle jedoucí vůz bez světel.
Nakonec jsme dorazili do Przemyślu. Museli jsme využít pomoci taxikáře, který nás odvezl na adresu, kde jsme měli bydlet. Byla to velká stará vila ponořená do naprosté tmy. Nikdo tam nebyl, a tak jsme požádali taxikáře, aby nás odvezl do hotelu. Bylo tam šero, tma a žádné známky života, dokud se u brány neobjevila žena, která nám ne[1]odvážně oznámila, že nejsou volná místa. Po dlouhé cestě jsme byli unavení a frustrovaní.
Vrátili jsme se na příjezdovou cestu ke staré vile a usnuli v autě. Probudila nás hlučná skupina mužů vyskakující z dodávky. Zavedli nás do velké kuchyně, kde jeden z nich bouchal pistolí do stolu a poznamenal, že "tohle bude muset být řešení". V tu chvíli jsem chtěl nasednout do auta a vrátit se rovnou do Berlína. Protože se ukázalo, že zbraň je jen přesvědčivě vypadající hračka, zůstali jsme.
Vila patřila hlavnímu organizátorovi akce - Marku Kuchcinskému. Druhý den jsme viděli velkou zarostlou zahradu, kde nad dlouhou trávou vykukovaly staré kamenné sochy. Byli jsme součástí skupiny, která pocházela z různých prostředí, ale všichni byli nějakým způsobem spojeni s opozičním hnutím. Spali jsme na karimatkách na podlaze v podkroví. Byl jsem tam asi jediný umělec. Město Przemyśl v socialistickém Polsku leželo několik kilometrů od ukrajinských hranic. Mělo dlouhou a bohatou historii, ale když jsem tam v roce 1988 přijel, velká část města už chátrala a byla šedivá, s minimem venkovního života.
Zaujalo mě uspořádání uměleckých děl v suterénu kostela, i když mě zpočátku překvapil nedostatek závěsných materiálů. Měděný drát však byl opatrně vyjmut z plastového kabelu a několik nástrojů si předávali z ruky do ruky.
Ve skupině na půdě panovalo kamarádství, ale Joachim, můj partner, byl zklamaný, že se nedalo pít pivo, protože v této zemi se skutečně vyrábí dobré pivo. Jeden z členů skupiny působil na Varšavské univerzitě, Dr. Ryszard Żółtaniecki. Jednou večer nám navrhl, abychom s ním šli do restaurace, kde by podle něj mohlo být pivo. Skvělý nápad, tak jsme ho vysadili na trhu a chvíli čekali v autě. Čekali jsme a on se nevrátil! Nakonec jsme se na něj zeptali v restauraci, kde nám řekli, že tam nikdy nebyl! Ukázalo se, že ho zadržela policie a vyslýchala ho kvůli skupině. Vrátil se docela otřesený. V šoku z Richardova zážitku jsem si poprvé v životě uvědomil, jak zranitelný a bezmocný může být člověk v zemi východního bloku; britský pas neposkytoval žádnou ochranu, pokud jste byli v rukou polské bezpečnosti.
Jednoho dne jsem byl pozván na návštěvu místa, kde se tiskly podzemní noviny Solidarita. Když jsme však za sebou spatřili auto s několika velkými muži, prohlídku jsem vzdal.
Przemyślem nás provedl anglicky mluvící člověk, který nám vysvětlil bohatou a rozmanitou historii města. Pro mě jako Skota to bylo obzvlášť zajímavé, protože mnoho Poláků, kteří přišli do Skotska bojovat za druhé světové války, tam zůstalo. Stále tam žije početná polská komunita. Vzhledem k tomu, že se jednalo o velkou skupinovou výstavu, nepřikládal jsem včasnému příchodu na vernisáž takový význam, ale do kostela jsem dorazil včas. Tlumočník rozrušeně čekal u dveří. "Arcikněz čeká," řekl a táhl mě dlouhou uličkou až do samého čela kostela. Budova uvnitř byla ohromně zdobená, nádherně pokrytá složitými freskami, plátkovým zlatem, ohromující vznešenost ve srovnání s rozpadajícími se šedými budovami a ulicemi v okolí kostela. S úžasem jsem zjistil, že kostel je plný, každá lavice a každé místo je obsazené. Pro obyvatele města to byla zřejmě velmi důležitá událost. Kněz stál vpředu s mikrofonem a vedle něj lidé s kamerami, připraveni nahrávat. Dostal jsem ocenění a pak jsme byli s Joachimem pozváni do kláštera na okraji města na výborný polský oběd, který podávaly jeptišky, jež připravovaly jídla hlavně z vlastních produktů. V té době byl v obchodech neustálý nedostatek potravin, malý výběr a dlouhé fronty. Život byl velmi těžký.
Bylo mi ctí být součástí výstavy v Przemyślu, setkat se s lidmi, kteří se na ní podíleli, a s jejich zkušenostmi z první ruky. Byla to jedna z nejdůležitějších uměleckých událostí mého života. Když se nad tím zamyslím, zdá se mi, že výstava ve františkánském kostele byla součástí pokojného protestu organizovaného sociálně-politickým hnutím, které prosazovalo rozsáhlé ekonomické a demokratické reformy. Částečně díky této solidaritě se zhroutil Sovětský svaz a následný dominový efekt nakonec změnil světovou politiku.
POSTSCRIPTUM O dva roky později jsme se s Joachimem vrátili do Przemyślu, abychom si vyzvedli mé obrazy. Bylo léto a postkomunismus, Przemyśl byl úplně jiné místo. Na ulicích to žilo, v kavárnách bylo rušno, jako by se ve městě rozsvítilo. Zjistili jsme, že skupina, která výstavu pořádala, se rozpadla, aby sledovala své vlastní politické zájmy. Když jsme tam byli, znovu se to spojilo a my jsme se dívali na film, který byl natočen v době výstavy v kostele. Velmi nás vzrušilo, když byl jeden z členů skupiny, který se ve filmu objevil, odhalen jako špion! Setkání všechny spojilo; byl to nezapomenutelný večer. O deset let později, v lednu 1998, jsme se nečekaně setkali s Richardem. Bylo to na zahájení výstavy v Mezinárodním kulturním centru v Krakově, kde jsem měl mít samostatnou výstavu svých obrazů a soch. V elegantním obleku vypadal jinak, působivě. Vyprávěl nám, že když se Polsko v roce 1989 stalo demokratickým, zastával funkci ministra zahraničí. Později se stal polským velvyslancem v Řecku a na Kypru. Bylo zajímavé se s ním znovu setkat, zavzpomínat a popovídat si o změnách, které se v zemi udály. Jedná se o čistě osobní popis konkrétní události z roku 1988 v tehdejším[1] českém socialistickém Polsku. Mé postřehy byly formovány mým původem umělce z klidného západního pobřeží Skotska, který žil v západní části tehdy rozděleného Berlína.
Poslouchal Marta Olejnik
Margaret Steele Hunter, malíř, sochař, ilustrátor, studoval v Glasgowě.
(1981-85) a na Hochschule der Kunste v Západním Berlíně.
s Georgem Baselitzem (1985-86), žije v Berlíně
