Mark Zazula

Začnu své vzpomínky z doby, kdy se v roce 1986 celá naše společnost shromážděná kolem Marka Kuchcińského vydala na odhalení pomníku kardinálu Stefanu Wyszyńskému v Komańczi. V září 1986 ji odhalil kardinál Glemp. Chtěli jsme, aby pomník připomínal kardinálovu internaci na tomto místě. Byl vytesán díky Krzysiekovi a Baśce Kaniewským, kteří zdokumentovali kostely postavené v diecézi Przemyśl a měli se sochařem „dohody“.

Na odhalení jsme jeli na Markově dobrácké Toyotě. Ne každý měl auto, a protože každý chtěl jet, tak jsem byl například v kufru. Následovali jsme biskupa Tokarczuka, protože tehdy nás milice nekontrolovaly.

Vzpomínám si, jak mi Krzysztof Sawicki řekl, že všichni cítí úctu k biskupu Tokarczukovi. Esbecja si sundala čepice a uklonila se…

Byl jedním z nejmoudřejších kněží, počítali s ním v celé zemi. O audienci u něj hledali opozičníci jako Kornel Morawiecki a Jacek Kuroń.

Cítil jste podporu ze strany církve? jak to vypadalo?

Řeknu vám to na příkladu konkrétních situací: výstav Člověk – Bůh – Svět, které jsme pořádali ve františkánském podzemí. Biskup Tokarczuk věřil, že by se takové věci měly dělat, že by se měly pořádat výstavy, umělecká setkání, promítání filmů, a k podpoře stačí pouhý odkaz na něj nebo jeho telefonní číslo, například do ulice Miodowa. Díky kurii se výstavy z kostela sv. Krzyża z Varšavy, přijelo také mnoho umělců, recenzentů a lektorů. Nelze zapomenout ani na finanční podporu, vždyť exponáty se musely převézt z hlavního města do Přemyšlu a zpět a na to jsme neměli peníze. Dobré vztahy jsme měli i se salesiány, kde jsem vedl sbor. Když nám Lech Wałęsa po konzultaci přidělil Onyszkiewicze, hlavní projevy, Januszovy přednášky, proběhly v salesiánském kostele. Kanadská televize BBC přišla na Christian Culture Days. Na výstavy pořádané v přemyšlských kostelech přišlo hodně lidí. Mělo to velký libertariánský význam. Přijeli lidé z Polska i ze zahraničí, kteří museli někde přespat. Někteří spali v kostelech, jiní v soukromých domech. Když jsme do DKCh pozvali osm lidí z Bornus Consort Warszawa, museli někde přespat. Stalo se, že u benediktinek, kde se koncert konal, probíhala rekolekce a sestry kostel nedaly k dispozici. Představte si, že všichni tito lidé spali v mém domě: osm rolníků na matracích, já a moje matka - ve dvou pokojích. To byly časy plné spontánnosti.

Církev nám samozřejmě poskytla duchovní podporu. Biskupovy homilie byly velmi silné, zvláště ty v Čenstochové nebo ve Varšavě. Faráři byli zapojeni do uměleckých aktivit, do pomoci lidem, například zemědělcům, jak nám mohou říci Marek Kuchciński a Jan Karuś, kteří se v té době výrazně angažovali v těchto iniciativách. Bylo to nesmírně povznášející.

Mnoho lidí zdůrazňovalo, že navzdory péči církve, navzdory konzervativnímu prostředí cenzura neexistuje.

Samozřejmě. Nehráli jsme hrubé činy, nebyli jsme žádní podivíni, jednali jsme na úrovni, věřili jsme si, bez překážek, měli jsme naprostou svobodu.

Byli jsme jedni z mála šťastlivců, kteří měli možnost vyslechnout si přednášky tak vážených hostů, jako je prof. Zdzisław Najder, fascinovaný mořeplavcem Conradem-Korzeniowskim. V Krachelu v Przemyślu bylo sanatorium, kam jsme ho s Markem vzali. Téměř ruina pak řekl, že rodiče Conrada Korzeniowského se ve městě léčili na tuberkulózu a on tam byl spolu s rodiči jako malý.

Krátce poté, počátkem 90. let, navštívil Przemyśl poradce prezidentů Spojených států prof. Zbigniew Brzeziński, který v Kulturním centru nastínil pravidla komunistického systému a možnosti jeho překonání. Brzeziński měl přednášku o politické stránce, tedy o odchodu z tehdy kolabujícího systému.

Myslím, že velvyslance Marka Brzezinského by se to dotklo, kdyby dnes slyšel nahrávku svého otce.

Člověk nemůže odpustit sám sobě. Co se týče Brzezińských, stále je tam chata, kde bydleli. Když byl u nás Zbigniew, přišel tam a zmínil se...

I dnes by to byla skvělá akce, natož pak...

Bylo nepravděpodobné, že by poradce amerického prezidenta přijel do Přemyšlu. Bylo to velmi povznášející, dávalo to lidem naději, nejen myslitelům. Pamatuji si, že o pár dní později bylo také setkání s Kurońem, který o nás mluvil.

A o čem byla Kurońova pohádka?

V klubu Metalowiec neustále mluvil o usmíření s úřady. Nikdy jsem s tím nesouhlasil. Věřil jsem, že když je něco černé nebo bílé, není možnost žádné konverzace. Přiznal jsem, co řekl biskup Tokarczuk během jedné ze svých krásných homilií pro milicionáře: Když se bijete do prsou a říkáte, že jste udělali chyby, odpusťte nám – jsme schopni to pochopit. A pokud takové gesto neexistuje, není způsob, jak s tím darebákem mluvit. Je to jako teď mluvit s Putinem, který se nestará o sankce a dál vraždí.

Profesor Piekałkiewicz, politolog světového formátu, přijel i s manželkou, které jsme říkali teta Mojra.

Proč "teta"?

Jeho manželka byla velmi komunikativní, taková hodná, rychle se s námi spřátelila. Zelenina z Markovy zahrádky jim moc chutnala. Ve Varšavě prodal svá rajčata a peníze utratil za výstavy a pomoc lidem. Půdní firma měla občas hlad, museli jste jim dát něco jiného než zeleninu. Pak jsem pekl třeba kachnu. Rodina Piekałkiewiczových ráda pila sražené mléko a Marek jim přinesl speciální bakterie, aby si je mohli vyrobit ve Státech, kde bylo všechno tak sterilní, že to tam nešlo.

Spousta "cizinců".

Marek Kuchciński chtěl sledovat tok a poté navrhl koncepci univerzity v Przemyślu, založenou na lektorech z různých světových univerzit, jako je Piekałkiewicz, Zdzisław Najder, s poslanci Margaret Tchatcher, se kterou jsme měli kontakty a díky níž dokázali jsme takovou univerzitu vytvořit. Ve skutečnosti se tento nápad zhroutil, když se Jasiek Musiał stal vojvodem, protože vsadil na místní obyvatele z krakovského Rzeszówa. Většina z nás tyto myšlenky podporovala, předpokládaly vyšší úroveň, ale Jasio byl tvrdohlavý.

mMěli jsme velké štěstí, že jsme mohli pozorovat jiný, svobodný svět. Na půdu chodili západní umělci, kupř. Helen Ganly, Edward Robinson, setkání s nimiž vyústila např. v křížovou cestu v Tarnawce a Helen se účastnili přednášek v rámci Dnů křesťanské kultury. Pro naše umělce to byly velmi zajímavé a inspirativní věci.

V době stanného práva se konaly Dny křesťanské kultury. Pracoval jsem v Řešovské filharmonii, odkud jsem měl papír, že se můžu po 22. hodině vrátit do Přemyšlu, aby mě nechytili milice a posrané komunistické služby... Měl jsem přístup na konzulát, do Małgorzaty Lamont. Z Krakova do Przemyślu jsem v pouzdru na violoncello vozil filmy na kazetách, které byly promítány během DKCh. Doručil jsem je do kostela, ale i tam jste museli být opatrní. Ostatně z asi tuctu lidí v semináři byla většina náhradníků.

Jednoho dne se vracím vlakem z Lipska do Przemyślu, který nikdy neodjel včas. V Krakově měl být ve 20 hodin a v Przemyślu 23., samozřejmě přijel hodně pozdě. Když jsem šel z nádraží, na lavičce u pomníku Mickiewicze stáli čtyři nebo pět vojáků ZOMO, pušky opřené o lavičku... Myslím, že je to konec světa, když mě chytí, donutí mě otevřete pouzdro, uvidí kazety...

Ale protože mě viděli sjíždět z hory, nemám jinou možnost, než jít. Jdu kolem nich a jeden opilec říká: Te, muzikante, pojď sem...

A co chtěli? Zahráli byste si je?

NE. Nalili mi do sklenice vodky a donutili mě ji vypít. Když jsem to udělal, řekli, že můžu jít domů. Měl jsem obrovský strach, ale naštěstí to skončilo vtipně. Jejich nadřízení jim nařídili noční hlídku ve městě a oni jen popíjeli.

Po jedné z výstav Člověk – Bůh – Svět jsme zůstali s Markem sami. Říkám mu: Už nechoď domů, jdi k rodičům, máš to sto metrů. Nechtěl a ráno se od jeho otce dozvídám, že Marek byl vyzvednut. Akce tedy začala okamžitě: Šel jsem za knězem Krzywińským, který byl kuriálním pokladníkem, informoval biskupa a již při prvních mších v kostele bylo oznámeno, že Marek byl zatčen. Druhý den jsme měli otevřít DKC, byly přednášky např. prezidenta Svazu polských spisovatelů Jana Józefa Szczepańského, měl přijet Jacek Fedorowicz, museli jsme s ním domluvit finance a já neměl představu o tom. Ukázalo se, že Andrzej Kucharski, který už nežije, měl někde ve Výboru solidarity schované nějaké peníze v dolíku a všechno se nějak stalo. Dozvídám se následující: že Jacek Fedorowicz projížděl kajakem přes řeku San, zatímco Szczepański se tam dostal podivnými kanály, protože příjezd tehdy bránila bezpečnostní služba, která kontrolovala Żurawicu, u vjezdu do Krasiczynu.

Tehdy jste necítili vážnost situace, nebylo to bezstarostné, ale nebylo to ani tak ubohé. Společnost výtvarných umělců, sochařů a umělců, těch bylo v Přemysli dost, nebáli se. U Marka jsme byli na půdě skoro každý den, každý den se něco plánovalo.

Takže společnost lidí, kteří jsou svobodní v duchu…

Marka jsme potkali v roce 1981 v hudební škole, kam chodil se svou sestrou. Byl tam Hendrixův kult, Janis Joplin, Jesus Superstar, všichni tito lidé chtěli jít do hudební školy. Od nás tam jeli i Andrzej Mazur, Wojtek Tarczynski, Krystyna Prońko.

Pořád mě otravovali, ať jsem ve filharmonii šmejd, říkali jim, jaká je nálada, občas mě zmlátili, ale nic se nedozvěděli. Jednou Józek Kurylak nazval policisty jmény. Byl to solidní kamarád, perfektně jsme si rozuměli, jeho člověk.

Všechno bylo zcenzurováno, ale jak jsem řekl, když se to konalo pod záštitou církve, šmejdy se bály. Byly samozřejmě případy „odvážných“. Jednou důstojník SB, který natáčel jednání, rozbil diktafon a začal výt. A žádné spiknutí... Bylo to vtipné, ačkoli to pro něj mohlo skončit tragicky, lidé mu tehdy mohli ublížit.

A poslední otázka – váš vztah k přírodě. Všiml jsem si, že většina lidí, se kterými mluvím a kteří bojují za svobodu, má velmi blízko k přírodě.

Všichni jsme až na výjimky chodili po horách. Od základní školy jsem byl spjat s Bieszczady, až k ruským hranicím. To by také mohlo vybudovat postoj k úřadům, totiž: z Přemyšlu jezdil varšavský vlak do Zagórze, který jezdil několik kilometrů územím Sovětského svazu. Okna byla natřena bílou barvou, v Krościenku nastupovali sovětští vojáci a kolem celého vlaku chodil voják se psem a kontroloval nás. Vyhazovali jsme dětem bonbóny z okna. Jeli jsme vlakem, ne auty, jen abychom Rusům navzdory.

Na Rozsypaniec jsme překročili hraniční přechod, trochu jsme provokovali…

Jednou jsme jeli s Markem Kuchcińskim, jeho dcerou a Jurkem Pióreckým do Wetliny, šli jsme k Lutkově útulně, už končila horská borovice, byla taková vánice, že nebylo vidět na metr. Pak jste pili vodu z potoka, jedli ovoce přímo z keřů...