Przemyšlské "Příkopy Nejsvětější Trojice"

Mons. Stanislaw Czenczek

(Od roku 1980 do současnosti působí jako soudce Metropolitního soudu v Przemyślu a od roku 2004 také Biskupského soudu v Kamenci Podolském. Zakladatel Hnutí Světlo-Život v arcidiecézi Przemyśl. V roce 1969, kdy působil jako vikář v kostele Nejsvětější Trojice v Przemyślu, založil první kroužek Domowy Kościół (Domácí kostel) a stal se tak předchůdcem hnutí DK v przemyské arcidiecézi. Od roku 1984 diecézní moderátor Diakonie Křížové výpravy za osvobození člověka, v jejímž rámci organizoval spolu s farářem Stanislavem Zarychem 230 rekolekcí pro alkoholiky. Od roku 1980 jmenován biskupem Ignacym Tokarczukem kaplanem skautské služby. Během válečného stavu jezdil se svou pastorační službou do internačních táborů, nosil balíčky s jídlem pro internované a tajně převážel jejich dopisy rodinám. V tomto období a také po vyhlášení stanného práva pomáhá aktivní skupině podzemních aktivistů Solidarity v kostele Nejsvětější Trojice a podporuje je také dary, které se vybírají na tácek během mší za vlast. Níže je uvedeno krátké vyjádření, které mi poskytl Mons. Czenczek, a také jeho dříve zveřejněné delší vyprávění o pastoračních návštěvách v internačních táborech aktivistů Solidarity).   

***

Během válečného stavu a později se kostelu Nejsvětější Trojice v Przemyślu, kde jsem působil jako vikář, začalo říkat "zákopy Nejsvětější Trojice". V té době byl střediskem pastorační péče o pracující, včetně aktivistů podzemního hnutí Solidarita. Tamní lidé se díky laskavosti faráře Stanislava Zarycha a s vědomím diecézního ordináře, otce biskupa Ignacyho Tokarczuka, sešli v prostorách farnosti.

V kostele Nejsvětější Trojice jsme slavili mše za vlast, které biskup Tokarczuk výslovně nařídil sloužit 13. den v měsíci. Při těchto mších se vybírala částka pro potřeby podzemní stanice "S". Mše svaté jsme slavili také při národních výročích: 11. listopadu a 3. května. Jako místní farář jsem byl depozitářem peněz vybraných při mších za vlast. Na některých obálkách bylo napsáno: "Za aktivisty Solidarity ve vězení, zatčené a pronásledované". Těchto peněz, pravda, nebylo mnoho. Pan Marek Kamiński požádal o podporu pro aktivisty Solidarity v nouzi, tak jsem mu ji poskytl. Vzhledem ke konspiračním podmínkám nebylo možné vést účetnictví, ale vše se vyřizovalo ústně. Pak se s touto činností přesunuli do kostela Panny Marie Královny Polska v Kmieci, tak jsem jim všechny ty peníze dal.  

Vzpomínám si, že 11. listopadu 1982 sloužil biskup Tadeusz Blaszkiewicz v našem kostele výroční mši a po jejím skončení vystoupila mládež z gymnázia s vlasteneckým představením k výročí nezávislosti Polska. Ředitelka školy jim zakázala hrát toto představení ve škole, a tak mě před mší oslovili, zda by ho mohli zahrát v kostele. Když jsem požádal biskupa Blaszkiewicze, okamžitě mi to povolil, i když nešlo o náboženské, ale o vlastenecké představení.

Další památná mše svatá za účasti biskupa Blaszkiewicze a velkého počtu věřících se konala v den pohřbu otce Jerzyho Popiełuszka. Nábožensko-patriotické mše jsme slavili také 31. srpna, v den výročí podpisu Gdaňských dohod, které legalizovaly vznik odborového svazu Solidarita. Sešlo se zde mnoho aktivistů a věřících.

Ve farnosti Nejsvětější Trojice jsme měli také místo, kam lidé nosili balíčky pro internované a pronásledované aktivisty a jejich rodiny během stanného práva. A tyto balíčky jsme odvezli do míst internace. Kromě toho západoněmecká Caritas posílala do diecéze pomoc, která byla také použita na pomoc podzemním aktivistům Solidarity.

Nestačí změnit systém...

Myslím, že činnost Solidarity a doba stanného práva byla velkou společenskou a morální obrodou. Lidé se zapojili do akcí proti komunistické moci a samozřejmě měli velkou naději, že přijde čas svobody a vše dobře dopadne. A tady mám toto zamyšlení převzaté od - mohu říci - mého učitele, otce Franciszka Blachnického, zakladatele Hnutí světového života. V té době byl také aktivní a neustále nám připomínal, že nestačí změnit systém, ale že se musí změnit i lidé. Systém je pouze něco vnějšího, zatímco naše svoboda je dána naším přístupem k životu. A to platí pro každého jednotlivce.

Myslím, že velké naděje, které se tehdy vkládaly do změny politického systému, se tak docela nepodařilo naplnit. A nefungovaly mimo jiné proto, že jsme se jako národ nezměnili natolik, abychom žili zodpovědně. Nestačí totiž změnit společensko-politické struktury, ale je třeba změnit i lidi. A myslím, že úkolem církve je neustále usilovat o to, aby lidé žili podle pravd víry, podle svého svědomí, aby se chovali čestně, zodpovědně a ušlechtile.

Při hodnocení současné doby této naší svobody musím říci, že se samozřejmě musíme radovat z jejího znovuzískání. Jsme rádi, že už nepociťujeme strach ze sledování, násilí a bezpráví totalitního státu. Záleží však na nás, jak tuto svobodu využijeme a užijeme.

A myslím, že zakladatelé této třetí republiky nesplnili tyto požadavky svědomí žít v pravdě, žít čestně a odpovědně. A nedokázali to splnit pravděpodobně proto, že jsme my všichni jako společnost nedokázali morálně dospět a požadovat to po nich. Protože tato vnější, politická svoboda ve skutečnosti závisí na vnitřním morálním stavu člověka jako lidské bytosti.

Ze strany elit třetí republiky došlo k velké nedbalosti, pokud jde o život v pravdě, o napravení chyb, které se staly v předchozím politickém systému, který různými nekalými prostředky přiměl lidi k tomu, aby zaujali špatné a nedůstojné postoje. Některé z těchto vzorů jako by přenesli do nového systému a bylo těžké od nich požadovat úplné očištění a nový postoj pravdy a poctivosti. Pravdu se snažili relativizovat, jako by jí chtěli odebrat status nezpochybnitelné hodnoty. A dnes někteří hlásají, že "každý má svou pravdu". Tento relativismus vede mnoho lidí k nerespektování pravdy a morálních hodnot, což je nejhlubší příčinou různých nepokojů moderní doby. A právě proto tato naše svoboda za třetí republiky tak "pokulhávala" a stále není v nejlepší kondici.

Nedávné volby ukázaly, že většina společnosti si tyto chyby uvědomuje a chce změnu. A přestože současné přehodnocení společensko-politického života země dává určitou naději na vytvoření nové reality, zároveň vidíme, že tyto podmínky předchozího systému jsou stále velmi silné. Konečný výsledek těchto bojů ještě není jistý, protože se jedná o dva protichůdné světy.

Vrátíme-li se k pohledu z hlediska víry a morálky, je třeba zdůraznit, že lidský život by měl být založen na pravdě. Z evangelia svatého Jana známe výrok Ježíše Krista: Poznáte pravdu a ta vás osvobodí.  Pokud tedy žijeme v pravdě a skutečně si uvědomujeme morální povinnosti lidské osoby, jak jsou vyjádřeny v Desateru a v přirozenosti a svědomí člověka, pak i politické vztahy v národním měřítku budou vyjadřovat starost o společné dobro národa, a nikoliv o prosperitu úzké elity a touhu zničit nepřítele.

Pastorační cesty do internačních táborů

Kostel Nejsvětější Trojice nejen slavil národně-patriotická výročí, ale také připravoval pomoc pro internované a jejich rodiny. Zde se nacházelo hlavní sběrné místo v Przemyślu pro dary, které otec Stanisław Czenczek spolu se svou pastorační službou rozvážel do internačních táborů v Uhercích, Novém Łupkowě a Załężu.

Zde je vyprávění P. Stanislava Czenczka o těchto výjimečných cestách, které napsal v listopadu 1989 a o měsíc později publikoval v týdeníku San a také v knize vydané v roce 1995 u příležitosti 25. výročí založení farnosti Nejsvětější Trojice "Kostel Nejsvětější Trojice a klášter sester benediktinek v Przemyslu":

***

První návštěva Uherců

10. ledna 1982, v neděli Křtu Páně, jsem se vydal s biskupem Tadeuszem Blaszkiewiczem do internačního tábora v Uhercích s pastorační službou. Byli zde ubytováni internovaní z Przemyślu, Jaroslawi a Krosna. Tam jsem poprvé slyšel píseň z druhé světové války v podání internovaných:

"Pane, zkrať nám meč, který drásá zemi,

Vraťme se ke svobodnému Polsku,

A aby se náš domov, naše země, stala zdrojem nové síly."

Bylo mrazivé a zasněžené lednové ráno, když jsme míjeli vojenské hlídky, které nás kontrolovaly v zatáčkách Przemyślu a pak Leska. Kolem deváté hodiny jsme se v doprovodu místního faráře Jozefa Galuszka vydali do věznice v Uhercích. Biskup oznámil vedení věznice, že chce sloužit mši svatou za internované a předat jim balíčky s jídlem a léky. Balíčky byly předem připraveny z darů dětí i dospělých, včetně rodin internovaných. Po pokynu vedení věznice jsem se vydal do společenské místnosti věznice, kde se měla sloužit mše svatá. Byl tam připravený stůl pokrytý bílým ubrusem a v rozích byly rozestavěné židle, které sloužily jako zpovědnice. Všiml jsem si, že dva kněží, kteří přijeli ze Sanoku, už zpovídají. Při vstupu do budovy věznice jsem uviděl známé tváře z Przemyšlu. První otázka, kterou jsem dostal, zněla: "Jsou kněží, kteří začali zpovídat dříve, skutečnými kněžími, nebo je nahradily vězeňské orgány?" Ujistil jsem tazatele, že se jedná o vikáře ze Sanoku.

Bylo to neobvyklé přiznání. Seděla jsem na židli a dívala se na zamřížovaná okna a zasněžená pole. Byla zima. Obrátili se na mě muži, kteří sem byli přivezeni po zatčení v noci na památný 13. prosinec 1981. Kromě zpovědí předávali vzkazy svým rodinám, dopisy, pozdravy. Mnoho zpráv se předávalo na malých papírcích v podobě "tajných zpráv". Předtím nám vedení věznice oznámilo, že dopisy od internovaných nejsou povoleny. Nepochyboval jsem, že se na mě tento zákaz nevztahuje, a tak jsem přijal mnoho dopisů a pohledů. Ty nejmenší jsem si schoval do ponožek a bot, abych je mohl bezpečně odnést v případě očekávané kontroly při odchodu z vězení.

Po zpovědi začala mše svatá, kterou celebroval biskup Blaszkiewicz, koledou "Mezi nočním tichem". Sál se zaplnil věřícími. Mezi nimi byl ve službě i dozorce z vězeňské služby. Na mnoha tvářích jsem si všiml slz. Biskup všechny přivítal a mimo jiné řekl, že k nim přichází a plní tak Kristův příkaz. Přichází, aby je živil Božím slovem a chlebem. Liturgická čtení přednesli zástupci internovaných. Ke svatému přijímání přistoupilo velké množství lidí.   

Po mši jsme se s biskupem odebrali do dalšího sálu, kde byly dříve uloženy balíčky, které jsme přivezli pro internované. Každý balík byl pečlivě zkontrolován vedením věznice - za naší přítomnosti a za účasti delegace internovaných. Léky měl k dispozici vězeňský lékař.

Po skončení pastorace jsme se vrátili do Przemyślu a předávali zprávy z tábora rodinám internovaných a věřícím.

Druhá návštěva Uherců                                      

Moje druhá návštěva Uherců s pastorační a charitativní službou se uskutečnila 7. února 1982. Byla to také neděle. Tentokrát jsem jel s o. biskupem Marianem Rechowiczem z Lubaczowa a o. Stanisławem Cały. Nosili jsme také balíčky s jídlem. Internovaní si na náš příjezd připravili mnoho dopisů svým nejbližším, aby je mohli bezpečně předat bez cenzury. Tentokrát nás vedení věznice zvlášť důrazně upozornilo, že nesmíme přijímat dopisy od vězňů. Z obavy před osobní prohlídkou při odchodu z věznice jsem internovaným poradil, aby během liturgie slova, při čtení mešního lekcionáře, nenápadně odložili své dopisy za obálku, a po mši jsem lekcionář zabalil do kufru a dopisy byly převezeny.

Během mše svaté promluvil P. Rechowicz na téma utrpení na základě knihy Job. Po mši nás internovaní se svolením vedení věznice pozvali do jedné z cel. Pohostili nás kávou, na kterou se vařila voda pomocí "ohřívače" z žiletek a kabelu. Velkou radost měli tito lidé z toho, že si na ně církev vzpomněla. Řekli mi, že se společně modlí a čtou Písmo.

Návštěva Załęże

V neděli 14. března 1982 jsem spolu s otcem biskupem Blaszkiewiczem navštívil internační tábor v Załężu u Rzeszowa. Přítomni byli také páter Płonka z Krakova a páter Stanisław Słowik z Rzeszowa. Před branou věznice se shromáždilo velké množství lidí, kteří přišli navštívit své blízké. Všimli jsme si, že tito lidé měli velké problémy získat povolení k návštěvě. Když jsme byli vpuštěni za bránu, museli jsme nejprve absolvovat instruktáž se zástupcem vězeňské správy. Mluvil k nám docela tvrdě a nesympaticky. Chtěl tím říci, že biskup by měl zakázat zpívání písní s politickým podtextem během mše. Tvrdil, že internovaní začnou náboženskou píseň a další sloky mění, čímž podtrhují aktuální politický obsah. Bylo také dohodnuto, že budou slouženy čtyři mše svaté, a to na každém patře zvlášť. První mši svatou za internované z Krakova sloužil otec Płonka z Krakova. Bylo už dávno po poledni, když jsem přišel na řadu. Mši jsem sloužil v horním patře. Vzpomínám si, že na závěr účastníci zazpívali hymnu "Boże coś Polskę..." a zazpívali asi 12 strof. Před každou mší svatou se konala zpověď. Do Załęże jsem přivezl vánoční přání, která připravily děti a mladí lidé z Przemyślu. Byly přijaty velmi vřele a vyvolaly velkou radost. Pastorační návštěvu jsme ukončili kolem 17:00. Zanedlouho poslali internovaní ze Załęża poděkování dětem z Przemyślu za jejich přání a velikonoční přání. Zde je text jednoho z poděkování Petrovi ze 14. základní školy: Milý Petře! Bylo pro mě velkou radostí přijmout vaše milá přání, vzpomínky a modlitby. Přijměte ode mne také přání k Vánocům, polibte své rodiče, bratry a sestry, pokud je máte. Všichni přátelé nám přejí vše dobré. Společně musíme vytrvat, být silní a věřit ve vítězství. Přežijme s odvahou a solidaritou. Vzpomínáme na vás, internované ze Solidarity v Krakově.

Třetí návštěva Uherců

Na Květnou neděli 4. dubna 1982 jsme se s biskupem Tadeuszem Blaszkiewiczem vydali s vánoční pastorační službou za internovanými do Uherců. Byla to také neobvyklá návštěva, protože se blížily Vánoce. V Uhercích pobývali mimo jiné internovaní ze Slezska a Zagłębie Dąbrowskie. Toho dne dorazil také rada Władysław Siła-Nowicki z primasovy rady. Chtěl se s internovanými setkat osobně. Stejně jako v předchozím případě jsme na začátku vedli rozhovor s vedením věznice. Byl jsem svědkem téměř hodinové diskuse mezi poradcem Siłou-Nowickim a zástupcem vedení věznice. Nakonec bylo poradci odmítnuto setkání s internovanými, protože podle vězeňského úředníka neměl takové povolení. V této situaci poradce pouze žádal, aby se mohl zúčastnit mše společně s internovanými, ale ani to mu nebylo umožněno, přestože argumentoval opačně: Jsem katolík a dnes je Květná neděle. Víte, co pro katolíka znamená Květná neděle? Chci být dnes na mši! 

Po mši svaté, kterou sloužil biskup, jsem mohl navštívit několik vězeňských cel, do kterých mě pozvali internovaní. Navštívil jsem aktivisty Solidarity ze Slezska. Setkal jsem se jak s akademiky z univerzit, tak s pracovníky z dolů a dalších pracovišť. A k nim jsme přivezli několik stovek vánočních pohlednic s pozdravy od dětí z Přemyšlu. Internovaní žádali o postní ústup, ale nedostali od úřadů povolení. Jednu z cel využívali jako kapli, kde si na stěny pověsili vlastní obrazy křížové cesty.

Návštěva Nového Lupkova

Moje pátá a poslední pastorační cesta do internačních táborů - tentokrát do Nového Lupkova u Komańcze - se uskutečnila 13. června 1982. Na silnici u Komańczy jsem potkal spoustu hlídek domobrany. Zastavil jsem se s taxíkem plným balíčků s jídlem u jeptišek v Nazaretu. Odpoledne jsem se s otcem Pokrywkou, místním farářem a vězeňským kaplanem vydal do Nového Lupkova. Tyto návštěvy byly nejtěžší. Vedení věznice bylo velmi rozrušené. Ukázalo se, že v noci z 12. na 13. června oslavili internovaní půlkulaté výročí stanného práva shromážděním a řádným zpěvem venku. Vedení věznice povolalo vojáky z WOP, kteří přijeli do tábora. Nebylo mi dovoleno sloužit mši svatou, protože "jsem neměl příslušné povolení". Mši svatou sloužil P. Pokrywka. Balíčky s jídlem byly u brány věznice velmi pečlivě kontrolovány. Otevřely se i sklenice s marmeládou a medem. Na rozloučenou se internovaní shromáždili na vězeňském dvoře a za doprovodu kytary zpívali vlastenecké a náboženské písně. Jejich hlas, v němž zaznívala naděje, se rozléhal daleko přes okolní kopce.

Dnes, po více než sedmi letech, s dojetím vzpomínám na službu v internačních táborech, během níž jsem zažil mnoho světlých chvil v těžkém období stanného práva. Jsem rád, že oběť internace, spojená s různými druhy utrpení a kříže, přináší ovoce.

P. Stanislaw Czenczek

Rozhovor vedl a redigoval Jacek Borzęcki