Rozhovor uskutečněný 31. srpna 2022 v sídle Arboreta v Bolestraszicích.
Režisér Narcyz Piórecki je poměrně vytížený člověk, který plní mnoho úkolů současně. Na každého zaměstnance si přitom dokáže najít čas. Setkání jsme začali na útěku návštěvou arboreta, kde má každý keř a strom svůj jedinečný příběh. Kromě krásné přírody každého návštěvníka tohoto místa provází umění, které s ní dokonale ladí. Místo setkání vybral pan ředitel a byla to výborná volba, protože je plné bohaté historie a tradice. Piórecki je vrchním velitelem v Bolestraszicích, výkonným vůdcem, který udává směr fungování této instituce. V roce 2021 získal titul habilitovaného doktora na univerzitě v Rzeszówě. Jeho vášní je umění. Má také diplom z ateliéru malby Akademie výtvarných umění v Krakově a Ateliéru uměleckého textilu. Je členem Proutěná kreativní asociace.
AB: Mohl byste mi říci o setkání pravděpodobně z roku 1986 v Przemyślu? Mám na mysli výstavu v suterénu františkánského kostela v Przemyślu v rámci festivalu Člověk – Bůh – svět.
NAPŘ: Z této výstavy si toho moc nepamatuji, ale pokusím se to dát do pořádku. Bylo to opravdu dávno, víceméně v roce 1981, kdy jsem začal studovat v Krakově. Až do vypuknutí stanného práva v prosinci v mém životě vládla euforie a radost. Na Akademii výtvarných umění, kde jsem studoval, se dělo spousta zajímavých věcí. To vše přerušilo stanné právo. Měli jsme v té době i nějakou práci na dálku – t.j. poslali nás domů a vrátili jsme se až v březnu 1982. V Akademii jsme také stávkovali. Jak se však ukázalo, byli jsme příliš malý ústav a po týdnu jsme šli domů, protože o nás nikdo neměl zájem. Odjeli jsme domů. Vrátil jsem se na univerzitu, jak jsem řekl, brzy na jaře. Mladým lidem, kteří chtěli něco dělat, malovat nebo tvořit, v tom mělo být zabráněno. To se nemohlo stát veřejně. Stanné právo to všechno zničilo, přeškrtlo. V té době s námi profesor Grzywacz v Krakově začal jednat, co dál, protože ve státních institucích došlo k bojkotu. Profesor Grzywacz byl také tvůrcem reformy vysokých škol, internovanou osobou. V té době začala fungovat Galerie Tři obrazy na Akademii výtvarných umění v Krakově, jak se tomu říkalo. Vymysleli to profesoři, kvůli tomu, že došlo k bojkotu jiných institucí. Byla umístěna v malé místnosti a pořádaly se zde interní akademické výstavy. Vznikl proto, aby mimo jiné ukázal, jaké byly tehdejší trendy a co se dělo v tehdejším umění. Jeden z profesorů, jak si pamatuji, se později vrátil ze stipendia ve Spojených státech a průběžně informoval o tom, co se v té době dělo v západním umění. Byla to v jistém smyslu galerie nezávislého umění, ale uvnitř akademické obce. Ve skutečnosti mohl kdokoli vejít z ulice a prohlédnout si výstavy. V té době začaly církve v Krakově pořádat výstavy. První byli pravděpodobně piaristé a v Přemyšlu františkáni. Poskytovaly prostor umělcům a akcím nezávislé kultury. Mladý muž jako já v té době, který něco tvořil a měl nějaké nápady, stejně jako moji kolegové, nemohl nikde vystavovat. Bylo to něco úplně jiného než dnes. Pak byl odsouzen k záhubě. Proto je třeba jasně říci, že toto lidové hnutí, které bylo také iniciováno katolickou církví, bylo samozřejmě rozumnou alternativou a nabízelo nové možnosti pro kulturu. Byla to také příležitost pro uměleckou výměnu, diskusi a konfrontaci. Současná generace s tím nemá absolutně žádný problém. Moji první výstavu, kterou si pamatuji, uspořádal v Przemyślu Marek Kuchciński, spojený s nezávislým prostředím v Przemyślu. Konalo se v dolním kostele františkánů. V roce 1988 byla také výstava, kde vznikl katalog. Tehdy jsme ostatním doporučovali ústně a našimi kontakty. Této výstavy se v roce 1988 zúčastnila mimo jiné Asia Warchoł, která je v současnosti vedoucím svazu umělců v okrese Krakov. A také Jasiu Ziarnowski, který se v roce 1988 vydal na západ. Muž byl v té době hrdý na to, že je součástí nezávislého uměleckého hnutí v této těžké době. Taková setkání s umělci byla zajímavou platformou pro výměnu zkušeností a nápadů. Musíte si pamatovat, že v té době jste nemohli nikam do zahraničí.
AB: Rád bych se vrátil k problematice pořádání těchto výstav v kostelech. Bylo to vaše společné rozhodnutí, tedy umělců a církevních úřadů, nebo iniciativa vzešla pouze z církevní obce?
NAPŘ: Bylo to víceméně tak, že v umění musí být vždy manažer. V případě například komunity Przemyśl byl takovým tahounem Marek Kuchciński. Jeho setkání se týkala různých témat, ale opomenout nemohl ani takový obor, jakým je výtvarné umění. Tím spíše, že přemyšlská umělecká obec vždy oplývala mnoha zajímavými postavami a byla dynamicky aktivní. Je pro mě těžké říct, jak přesně to začalo. O výstavě jsem se dozvěděl od Marka: kde, kdy a co. Neoficiální kontakty, takzvané ústní podání, jsou v umění velmi důležité a tady to fungovalo. Měl jsem také volnou ruku a mohl jsem pozvat lidi, které jsem znal a měli zájem, aby se k této umělecké iniciativě přidali. Bylo důležité, aby umělci podporovali nezávislou a neoficiální kulturu. Vědělo se, že církevní výstavy mají určitý rámec. Šlo však o vzájemný respekt, o kterém nebylo třeba mluvit nahlas, protože to bylo zřejmé. Kněz, který to organizoval v Přemyšlu, byl velmi angažovaný a zaujatý svou rolí, stejně jako ředitel galerie.
AB: Viděl jste to z pohledu účastníka a dalších lidí, které jste zmínil – z organizační stránky.
NAPŘ: Ano. Je třeba říci, že můj otec Jerzy Piórecki se v té době také účastnil setkání v Přemyšlu. Samozřejmě se zabýval svými přírodními, botanickými a podobnými předměty. Žil jsem v té době v Krakově a do Přemyšlu jsem jezdil jen zřídka, proto jsou mé vzpomínky takové, jaké jsou.
AB: Řekněte mi prosím, jak jste tuto komunitu Przemyśl viděli z pohledu studenta z velkého města, kde se toho dělo rozhodně víc.
NAPŘ: Důležitý byl i Przemyśl. Neviděl jsem příliš velký rozdíl. Galerii tří obrazů vedla moje kamarádka, a když odmaturovala, převzal jsem její roli, dokud jsem nevystudoval. Vzpomínám si na příběh související s galerií v Krakově, kdy profesor Grzywacz udělal výstavu složenou z děl zobrazujících krájený chléb. Pak tři hodiny po otevření smutní pánové zavřeli. Prostě přišli, zavřeli, zapečetili a šli. Měli jsme takové dobrodružství s cenzurou. Byla to důležitá galerie v životě Krakova. Je třeba také vědět, že v minulosti byla recepce takového umění prezentovaného v galeriích a muzeích mnohem větší než dnes. Publikum/divák se od té doby změnil. Přímý příklad toho mám v našem Arboretu v Bolestraszicích. Oslovení publika je nyní jiné, než bývalo. Chodit na výstavy bylo jakousi vzpourou proti tehdejšímu systému. Zvlášť, když jste šel na výstavu nezávislé kultury. Jsem rád, že se Přemyšlská kulturní společnost reaktivovala a pořádá takové panely jako například v Kalwarii Pacławské, kde jsem se dozvěděl mnoho zajímavého. Umění a výstavy dnes vypadají z budovy spíše ven. Stejně tak je to u nás v Arboretu, kde jsou výstavy o lidech. V 80. letech byl příjemce uvědomělejší. Lidé přicházející na setkání nebo vernisáže chtěli vidět věci mimo oficiální oběh.
AB: Možná proto, že to bylo něco autentičtějšího?
NAPŘ: No, rozhodně to bylo skutečné. Samotná myšlenka návratu do Společnosti je velmi důležitá a podle mého názoru velmi potřebná. Internet a média jsou však nyní plné marketingu a nízké úrovně, takže tyto typy schůzek jsou záchranou. Zaměřují se na obohacení našich znalostí, nikoli na výdělek. V době dalekosáhlé politické korektnosti je také dobré vyměnit si názory. Pokud jde o setkání v Przemyślu, stále si pamatuji, že jsem tam jezdil především na jazzové koncerty pořádané v CK. Jazz pak fungoval skvěle, na vysoké úrovni v 80. a 90. letech a dokonce i na začátku 21. století. Do Francie jsem odešel v roce 1988 a vědomě jsem se vrátil až v roce 2001. 90. léta byly krátké výlety za rodinou.
AB: A pamatujete si, jak to všechno skončilo v 90. letech? Proč se schůzky zastavily?
NAPŘ: Zdá se mi, že se to stalo zcela přirozeně. Podívejte se prosím, že lidé z té doby, jako Jan Musiał nebo Marek Kuchciński, brali politiku vážně. Po pádu komunismu tito lidé vyplnili mezery v administrativě na různých úrovních. Po komunistech tvořili nový kádr Solidarity. Šli správným směrem, protože budovali novou polskou realitu. Díky tomu jsme měli svůj hlas na úrovni místní samosprávy i státní správy. Možná řeknu něco vznešeného, ale tehdejší prostředí 80. let bylo něco jako Sokółský spolek. Tito lidé postupem času získávali zkušenosti a byli připraveni vykonávat určité samostatné funkce a samostatně myslet bez stranické či korupční zátěže. Jednali nezištně. Je velmi dobře, že instituce jako Přemyšlská kulturní společnost, Společnost přátel vědy, naše Arboretum nebo Církev jsou nyní zapojeny do spolupráce a společně mohou organizovat hodnotné akce, důležité a potřebné v dnešní době.
Můj táta a já jsme darovali velkou sbírku nezávislého nákladu do archivů, včetně tzv hedvábný papír. Osobně mám pár knih, které se dochovaly ve velmi malém počtu výtisků. Část z nich jsme zničili – z bezpečnostních důvodů jsme to spálili.
Dotazovaný Alexander Busz
