Rozhovor se odehrál v kavárně Libera v Przemyślu, kterou můj respondent již léta spoluvlastní. Právě zde, nedaleko, doslova o pár činžáků dál, se nacházelo první knihkupectví, které provozoval spolu se svou ženou Beatou a společníky: manželi Mikulovými. Nacházel se v činžovním domě, kde dříve sídlil showroom společnosti Empik, v činžovním domě s bohatou historií, která je neodmyslitelně spjata s městem Przemyśl.

.

AB: Chtěl jsem se vás zeptat, co si pamatujete z 80. let, ze starých dob opoziční činnosti?

JB: Musím vás znepokojovat, protože mám bohužel tak trochu amnézii....

AB: Ale pravděpodobně si pamatujete některé konkrétní události a máte vzpomínky na toto období? Každopádně jste na několika fotografiích zveřejněných v reedici Kulturní podkroví 2019.

JB: Většinou jsem se nefotil, protože jsem byl dobře vycvičený konspirátor (smích). Byl to SB, kdo mě mohl vyfotit a určitě to udělal. Rád bych je teď viděl. Vyfotili mě, když jsem žil v Bieszczadech. Možná začnu od začátku, od takzvané prehistorie. Takže moje, dalo by se říct, činnost, o které byste chtěli slyšet, začala v roce 1973 nebo 1974. Můj první kontakt se speciálními službami se odehrál ve vesnici Brylińce na setkání hippies na přelomu let 1971/1972. V té době jsme měli sraz a po nějaké době, když už jsme se začali rozcházet, přijel do Brylince tým SB. Většinu z nás chytila tajná služba, ale mně se podařilo s několika lidmi utéct, protože jsem to tu trochu znal. Šli jsme ještě asi 3 nebo 4 km do Cisové u vodopádu. Tehdy tam byl jen ovčín a nic jiného. Pokud si vzpomínám, v té době v Brylińcích chytili také Ryszarda Terleckého alias "Psa", který byl v té době studentem hippies. Celkem tam bylo zadrženo asi tucet lidí a to bylo asi moje první setkání s těmito službami. Tři roky jsem pak žil v Bieszczadech.  

AB: A kde přesně, v jaké lokalitě to bylo?

JB: Nebyla to vesnice, na mapě to byla vesnice Caryńskie, přesněji Przysłup Caryński. Byl tam přístřešek v podobě - doslova - chatrče. V té době bylo postaveno asi pět nebo šest chatek v lepším či horším stavu. Společně s Wieńczysławem Nowackým jsme postavili dřevěnou chatu, pravděpodobně nejodolnější v oblasti. Ostatní byly chatrče. Tam jsme se snažili vytvořit centrum pro drogově závislé, protože v té době byl mezi mládeží hippies problém s drogami. Jen plně nepochopili svobodu. Mimochodem, většina z nich byli citliví lidé. Dostali jsme se do kontaktu s centrem nedaleko Vratislavi, jehož ředitelem byl doktor Thille a jeho asistentem doktor Fiszer, a byl to pravděpodobně on, kdo byl předvojem, který začal léčit lidi z drogové závislosti. To později realizoval Marek Kotański v Monaru. Tehdejší komunisté si mysleli, že v Polsku drogově závislí a tento problém neexistují. Byl tu však problém, protože lékař měl nemocnici plnou lidí. Tehdejší úřady ho od toho chtěly odradit, a tak chudák onemocněl a dostal infarkt. Tehdy vedl centrum doktor Fiszer a posílali nám lidi, kteří už byli otrávení a vykazovali známky zlepšení, právě do Bieszczad. Během těchto několika let se nám podařilo pomoci mnoha lidem vrátit se do normálního života. Bohužel na nás služby často podnikaly nájezdy. Nemohli mě přesunout na konec, protože jsem byl v těchto kasárnách legálně registrován. Dokonce jsem měl v občanském průkazu napsáno, že tam bydlím: adresa Caryńskie 1. Přihlásil jsem se na obecním úřadě a dostal jsem registraci na dva roky. Po tomto období došlo, dá se říci, k pacifikaci těchto domů službami. Usilovně se je snažili zničit, aby po nich nezůstala ani stopa. Naštěstí se z té doby dochovalo několik fotografií (https://historia.interia.pl/prl/news-hipisi-w-bieszczadach-tu-szukali-wolnosci,nId,1571171). To byl můj další kontakt s bezpečnostními složkami, byl to svým způsobem také boj proti komunismu, protože jsme dělali něco proti úřadům, protože celá oblast měla být využita k diplomatickému lovu na vysoce postavené komunisty. Mělo to být takové rozšíření letoviska Arłamów. Muczne a další oblasti již byly zastavěny, ale zbývala prakticky jen naše oblast Caryński. Mnohokrát na nás naléhali, abychom pro ně pracovali, a různě nás "oslovovali". Stále vzpomínám na otce Andrzeje Szpaka, který byl salesiánem v Przemyślu. Jednal s obtížnými mladými lidmi, včetně hippies. Byl jedním z mála kněží, které jsem poznal a kteří byli skutečně z povolání. Salesiáni se takovými mladými lidmi zabývají dodnes. Otec Szpak spoluorganizoval adventní rekolekce s otcem Bartmińskim v Krasiczyně. Tehdy nás bylo asi 40, možná 50 a přijela i skupina hippies z Československa. Psal se rok 1978 a my jsme vzpomínali na události před deseti lety v Československu. Ráno se naši Češi rychle vypařili a my jsme se stali terčem diskusí SB. Dovnitř nás pustili klíčovou dírkou s kyselinou máselnou, která strašně páchne a navíc vydrží velmi dlouho. Nesnesitelné. Způsobili nám spoušť. Poté jsme se přestěhovali k salesiánům do Przemyšle. Bohužel se akce opakovala, tentokrát se nás pokusili otrávit oknem. Teprve teď vyběhlo několik chlapců, aby esesáky dohnali a dali jim za vyučenou. Utíkali do svých aut s rzeszowskými poznávacími značkami a odjížděli, kam se dalo. V té době jsem se vrátil do Przemyślu a začal zde hospodařit. Seznámil jsem se s celou naší Przemyšlskou společností, včetně mé ženy Beaty, Marka Kuchcińského, se kterým jsem měl první kontakt ještě o něco dříve. Společně jsme se věnovali zahradničení a tehdy se naše cesty zkřížily. Když v roce 1980 začala vznikat Solidarność Robotnicza (Dělnická solidarita), mluvili jsme s Markem o tom, že by bylo dobré v Przemyślu založit hnutí Solidarność, například zahrádkářské hnutí, které by sdružovalo Malawské, Błonie a tak dále. V PAXu na ulici Asnyka v Przemyślu jsme pak měli první zakládající schůzku. Další se konala v ještě větší skupině. S Markem jsme cestovali po vesnicích, mimo jiné po Ostrově, Létowni a dalších městech v okolí Przemyšlu. V roce 1981 pak nastalo stanné právo. Nejdříve veškerá tato činnost zamrzla. Začali jsme přemýšlet, co dělat a jak pokračovat. Toto období si už tak jasně nepamatuji. Poté začalo organizování setkání v rámci Dnů křesťanské kultury a aktivit naší rebelující společnosti. Markův dům v Ostrově se v té době stal prakticky otevřeným domem. V té době tudy procházelo mnoho lidí. Někdy i skryté agenty.

AB: Jako například básník, váš přítel Jozef Kurylak?

JB: S Jozkem je to poměrně složité. Já se ho například stále snažím nějak vysvětlit. Přiznám se, že jsem se do svých papírů v IPN nedíval, ale podle toho, co jsem slyšel od jiných lidí, na naše místní kolegy nevysílal. Dalo by se o něm říct, že byl přítelem Jastrunovy domácnosti. Jastrun starší v něm viděl předpoklady k tomu, aby se stal básníkem. Kurylak ho na oplátku odmítl za jeho služby. Józek měl bohužel těžkou situaci; byl to chlapec z provincie, z chudé rodiny, a odešel studovat do Varšavy. Tam narazil na společnost, která byla silnější než on sám, a v určitém okamžiku ho začala vydírat tajná policie. Je pro mě těžké posoudit, jak bych se na jeho místě zachoval já, protože jde o velmi složitou a obtížnou záležitost. Tím spíše, že mu bylo nabídnuto finanční uspokojení, které vzhledem ke své materiální situaci jednoduše potřeboval. Také zde v Przemyślu žil v chudobě, stravoval se u přátel, protože neměl z čeho žít. Józek dokonce nějakou dobu pracoval v PAXu a pamatuji si, že skoro všechno utratil za cigarety. Nevím, co bych tehdy dělal, kdyby na mě víc tlačili - nedokážu odpovědět. Možná jsem měl trochu štěstí, že ke mně moji "opatrovníci" přistupovali trochu shovívavěji než ostatní.

AB: Samozřejmě je těžké si představit takové vydírání rodiny a blízkých.

JB: To se týkalo jak laiků, tak kněží - protože i ti byli zastrašováni. Můj "opatrovník", funkcionář Mieczysław Tabisz, občas přišel na můj pozemek, aby mě přesvědčil ke spolupráci, ale já jsem jeho návrhy vždy odrážel hippie filozofií. Navrhoval mi například, co bych mohl dostat, kdybych pro ně pracoval, a já mu odpovídal, že v životě nic nepotřebuji, protože to, co mám, mi úplně stačí. Jsem svobodný člověk.

AB: Když se vrátíme k vašim schůzkám: jak na ně vzpomínáte?

JB: U Marka doma byl den otevřených dveří a tam jsme o všem diskutovali a debatovali. Všude vládla uvolněná a přátelská atmosféra. Nedávno jsem mluvil se svým kolegou Krzysiekem Sawickim. Řekl, že jsme tehdy svrhli komunismus. Mým cílem nebylo svrhnout komunismus, protože jsem nevěřil, že se to podaří ze dne na den, nebo dokonce v příštích deseti letech. Můžete ji samozřejmě oslabit tím, že uděláte něco po svém, proti autoritám. Tehdy se konala společenská setkání se vzácnými hosty, mezi blízkými přáteli. S těmito lidmi si je spojuji, ale prostě si nemohu vzpomenout na všechna jména. S některými z nich jsme se spřátelili. Vzpomínám si i na slavný "rallye smrti" v Bieszczadech u nás v Nise. Tehdy jsme se lesní divočinou vydali mimo jiné s Markem Kuchcińskim, Martou Siennickou a její kamarádkou Deborou ze Spojených států.

(Tuto vzpomínku doplňuje Marek Kuchciński: Vzpomínám si na ten výlet do Bieszczad. Deborah byla přítelkyní Marty ("slečny redaktorky" z "kulturní půdy") a redaktorkou prestižního literárního časopisu pravděpodobně z New Yorku. Společně jsme se vydali do Bieszczad, abychom si mimo jiné prohlédli právě oblast za obcí Caryńskie u Poloniny. Od chaty Koliba jsme se vydali po cestě nahoru, na plném slunci, až na okraj lesa, kde byly všude kolem mýtiny obsypané lesními plody. Tam nás překvapil déšť a poté prudký liják. V tom dešti jsme se rychle ztratili (protože stezky tam ještě nebyly), a tak Jurek rozhodl, že zkusíme sestoupit do údolí podél potoka. A tak jsme v tomto lijáku šli podél stoupajícího proudu a cestou minuli dva skryté tábory lidí, kteří se tehdy skrývali před civilizací. Holky si myslely, že se z toho lesa nikdy nedostaneme. Po Deboře mi zbyl starý dalekohled, funkční na jedno oko, ale cenný, protože s předchozím majitelem navštívila téměř celý svět...).

AB:  A pamatuješ si, kdy to skončilo, kdy se vaše cesty rozešly?

JB: Myslím, že naše cesty se rozešly kvůli politice. Dokonce jsem se měl vydat tímto směrem, ale nakonec jsem to vzdal. Nemohla jsem se v té oblasti zorientovat.

AB: Povězte mi prosím něco o protikomunistických aktivitách vašeho otce a vašeho tchána.

JB: Začnu svým tchánem - narodil se v roce 1926, navštěvoval luční techniku v Bakończycích v Przemyślu. Bezprostředně po válce se vrátil ze Lvova do Przemyšlu. Tehdy mladí lidé, mezi nimiž byl i on, založili ve 40. letech organizaci s názvem Liga boje proti bolševismu. Mezi nimi byla jména jako Maciurzyński nebo Czarski (Cap) a on Petzel. Sbírali mimo jiné zbraně. Byli chyceni poměrně rychle. Byli zatčeni. Mému tchánovi se o tom i po letech těžko mluvilo, ale řekl mi, že za špionáž tehdy dostali doživotí nebo 25 let. Můj tchán byl ve vězení do roku 1956 a za Gomulky se dostal na svobodu během amnestie. Naproti tomu můj otec, narozený v roce 1923, sloužil v národních ozbrojených silách. Měl ještě dva bratry: jeden byl v selských praporech a druhý v domobraně. Jeho otec působil v NSZ jako pomocná síla. Jeho velitel mu pouze řekl, že je pro Polsko příliš cenný na to, aby riskoval život v první linii palby. Řekl mu, že bude užitečný, až budou obnovovat Polsko. Otec později složil malou maturitu a nastoupil do zahradnické školy ve Skierniewicích. Tam ředitelka po nějaké době vybrala mého otce na cestu, tehdy velmi prestižní, přímo do Moskvy. Viděla v něm potenciál, ale začali se hrabat v jeho papírech a k jejich překvapení tam byla spousta nevysvětlených mezer.....

AB: Během vašeho působení v Przemyślu v 80. letech jste se s manželkou zabývali distribucí a prodejem knih a undergroundových publikací.

JB: Ano, prodávali jsme mimo jiné knihy z druhého vydání, hedvábný papír a publikace, které nám dodával Jasiu Jarosz. Rozdávali jsme také takzvané briketky, včetně neoficiálně tištěných razítek k různým příležitostem. Tyto peníze byly určeny pro zatčené a na pomoc jejich rodinám. Vybírali jsme peníze pro vysoké školy, například pro kolegu Zygmunta Majgiera nebo Roberta Majku. Tyto peníze jsme uschovali u kněze ve farnosti Nejsvětější Trojice u benediktinek v Przemyślu. Tam jsme měli uložený celý náš fond, převážně v mincích. Doba byla těžká, ale lidé byli tehdy docela štědří.

Z těch vtipnějších epizod si ještě pamatuji situaci z dávných časů, kdy za mnou přišel Marek Kuchciński, aby mě vzal na schůzku s Jasem Karusem žijícím nedaleko Przemyšlu. Manželka mi řekla, že mohu jet, jen musím koupit mléko pro děti. Marek mi pak řekl, že s mlékem nebude problém, protože ho určitě dostanu od Jasia, a tak jsme jeli rovnou k němu. Cestou začalo jemně sněžit. U Karusie jsme poměrně rychle probrali všechny nejdůležitější záležitosti a chvíli jsme poseděli ve společnosti. Řidičem byl v té době Zygmunt Majgier. Už jsme se začali připravovat na návrat v poměrně slušnou hodinu. Naše silnice už byla zcela zasněžená. Snažili jsme se ho vyhrabat lopatami, ale nemělo to moc smysl. Do Jasova domu jsme se museli vrátit a k nám až druhý den, když cestu vyčistily pluhy.

(Tuto vzpomínku později doplnil Marek Kuchciński: Andrzej Kucharski byl také s námi. Od Jana Karuse jsme si vzali speciálně dvě lopaty, protože jsme tušili, že cesta zpět může být zasněžená. To se skutečně stalo - za Tapinem na vrcholu foukalo a sněžilo tak silně, že jsme nestíhali odklízet cestu před autem. Až do rána za námi také trčel velký autobus. Takovou situaci jsem už nikdy v životě nezažil...").

Rozhovor a sběr Alexander Busz