.

Jan Karus

(Zemědělec z vesnice Tapin v obci Rokietnica v okrese (bývalém vojvodství) Przemyśl. Významný protikomunistický aktivista a organizátor odborového svazu samostatných zemědělců. Předseda Regionální rady Odborového svazu Solidarita RI v Przemyšlském vojvodství a současně předseda revizní komise Národní rady v roce 1982 a místopředseda Národní rady po roce 1988).

 ***

Situace na venkově, stejně jako v celé zemi, se stávala zoufalou. Nejhorší bylo, že tento zákon, který komunisté přijali v roce 1975, zrušil dekret o pozemkové reformě. A právě v době, kdy vznikaly dělnické odbory, vznikl na konci roku 1980 v Krakově svaz zemědělců. Zmobilizoval jsem zde několik lidí, odjel do Krakova a zaregistroval tam náš svaz. A když jsem byl v Krakově, konal se první zakládající kongres ve Varšavě, a tam se to začalo rozjíždět.

 Stávka rolníků v Rzeszówě a registrace odborů

Později, když se v roce 1981 konala stávka v Rzeszówě, jsme zvolili zemskou radu. Byl to Celopolský zakládající výbor, v jehož čele stál Jan Kulaj a já byl jeho zástupcem. Tehdy jsme se připojili ke skupině dělníků a zorganizovali v Rzeszówě selskou stávku. Převzali jsme budovu naproti Výboru PZPR, nyní je tam univerzita (myslím, že to byl Dům železničářů). Později se k nám připojili zemědělci z celého Polska. Našimi poradci byli Ostafil, Dyka, profesor Stelmachowski, Banaszkiewicz a přemyšlský pomocný biskup Blaszkiewicz. Biskup tam seděl s námi a nikdo se o něm nezmiňuje.

Během této stávky jsem předsedal třem výborům, včetně výboru pro církevní záležitosti, jehož poradcem byl biskup Blaszkiewicz. Později došlo k hádce mezi mnou a Wałęsou, bylo to v závodě WSK, protože Wałęsa pohrdavě řekl, že "necháme rolníky, aby si založili sdružení". Takže mezi námi byla taková válka, protože jsem s ním jezdil po závodech v Rzeszowě. Wałęsa, Gierek a Lis chtěli, abychom rychle podepsali Rzeszowsko-Ustrzycké dohody. Když se blížil čas podpisu smlouvy, vstal jsem a řekl: "Poslouchejte, pánové! K čemu nám bude, že tuto dohodu podepíšeme, když ji nepodepíšeme za svých podmínek, ale za jejich podmínek. Protože jejich parlamentní usnesení z roku 1975 přece zrušilo dekret o pozemkové reformě a úřady mohou každému vzít půdu a dělat si s ní, co chtějí."

Lidé si toho všimli a řekli: "Nepodepíšeme!" To trvalo tři dny. Ciosek se stále bránil ústupku a já jsem řekl: "Pane ministře, tudy cesta nevede." Později se nám také podařilo přesvědčit Jasia Kulaje o našem odporu. Wałęsa se strašně rozhořčoval, proč jsme nechtěli podepsat, "protože už mohl být mír". A Gieremek byl tak neodbytný, tak na nás tlačil, abychom podepsali dohodu a ukončili stávku, že jsem to nakonec nevydržel: chytil jsem ho za límec, vytáhl ven a dal mu na zadek. Nikdy mi to nezapomněl.

Bylo to někdy v noci na 18. února 1981, kdy jsme konečně dojednali podstatné věci a podepsali dohodu. Až na to, že jsem stále četl dopis o záměru. Pokračovali jsme v předkládání několika žádostí o registraci, které byly zamítnuty. Nakonec jsme v březnu uspořádali sjezd v Poznani, kde byl Jasio Kułaj zvolen předsedou celostátního svazu a já předsedou celostátní revizní komise. A tak to šlo až do května, než konečně zaregistrovali Svaz solidarity samostatných zemědělců.

V rámci odborů jsme podporovali především slezské dělníky. V Tuczempech jsme zorganizovali (organizoval to zesnulý Mietek Stopyra) výkup zemědělských produktů, nezávislý na úřadech a GS, které jsme pak poslali stávkujícím dělníkům. Na nákup jsme přispěli sami a lidé přispěli penězi, někdo ho později převezl do Slezska. To byla naše největší akce, která trvala prakticky až do stanného práva. Dnes si na to málokdo vzpomene.

 Činnosti za válečného stavu

Během stanného práva jsem byl internován a vězněn v Uhercích a Łupkowě. Když jsem se 17. května 1982 dostal ven, hned druhý den jsem navštívil své kolegy (včetně Jozka Ślisze, také Gabryse ve Varšavě) s návrhem něco zorganizovat.

S Markem Kuchcinskim jsme objížděli farnosti a žádali lidi, aby přinesli jídlo pro rodiny internovaných a pronásledovaných. Kněží vyhlásili naši výzvu a lidé přinesli jídlo. Sklad potravin jsme měli v Przemyślu, v klášteře sester benediktinek (ve farnosti). Sklad potravin jsme měli v Przemyślu, v klášteře sester benediktinek (ve farnosti Nejsvětější Trojice). Ve Varšavě jsme založili neformální skupinu v kostele otce Bijaka ve Wilanowě, kde jsme se scházeli jednou měsíčně. Brzy jsme také začali pořádat letáky proti komunistické diktatuře. Můj syn, který v té době chodil do šesté třídy, nosil tyto brožury od otců karmelitánů z Krakova. Adam Szostkiewicz, který byl během internace vězněn se mnou a později se přestěhoval z Przemyślu do Krakova, nám tam obstarával tuto "bibulu" a knihy z podzemních publikací. Chodili za mnou kolegové. Když za biskupem Tokarczukem přišel někdo z farmářů, musel jít se mnou. Měl jsem na to takový "monopol". Přijel sem také Wiesiek Kęcik. Takže jsme byli taková akční skupina.

Bezpečnostní služba si mě "vážila", protože nebylo týdne, kdy by mi neprohledali dům. A nebylo týdne, kdy by mě nezavřeli. Je to zvláštní, ale na tyhle nájezdy jsem si tak zvykl, že když tam přes týden nebyly, jako by mi něco chybělo. A moje žena byla v té době mladá, když všechno vybíjeli ze skříní, ráno to zase dávala dohromady. A kolikrát v noci přišli a odvedli mě. A tak to bylo pořád, i když nic nenašli, a já měl duplikátor, ale byl dobře schovaný. Později jsme duplikátor odvezli s Markem Kuchcińskim.

 Expedice za "hedvábným papírem"

S Markem Kuchcińským jsme také jezdili do Krzeszowic-Czarny za Krakovem do kláštera otců albertinů, odkud jsme přinášeli "bibli" a knihy podzemí. Přijížděli sem také herci a kulturní smetánka Krakova. Probíhala zde také školení. Jednou jsme tam s Markem jeli jeho starou toyotou a jen zázrakem jsme se vrátili bez úhony.

Ráno jsme zrovna naložili auto brožurami a knihami, protože jsme měli po snídani odjet do Přemyšlu, když najednou tajná policie vyjela na klášterní kopec ve svých "bojových" autech a osvětlila klášter leteckými reflektory. Naštěstí jsme stáli za klášterem, takže jsme rychle sjeli po štěrkové cestě z kopce, pryč od policejních aut. Báli jsme se jet po asfaltové silnici do Krzeszowic a po hlavní silnici z Katovic, protože tam určitě blokovala cestu tajná policie. Do Krakova jsme se raději vydali přes louky a polní cesty do Opatova. Naštěstí mráz zkrátil obvykle bažinaté louky v této oblasti a naše Toyota si se zasněženými silnicemi poradila. Přijeli jsme do Krakova, kde byla mlha, velmi kluzko a plno policejních hlídek. Překvapivě se nám podařilo projet Krakovem a vrátit se do samotného Przemyślu, přičemž jsme se cestou vyhnuli kontrolám.

 Slušný ubek

Musím říct, že se tam, jakkoli vzácně, vyskytoval i slušný tajný policista. Jedním z nich byl například poručík Tabisz. Vím, že jednou přišla Jurkovi Trojnerovi čerstvá dodávka "bibuły" a knih z druhého vydání. Sotva ji stačil uložit do skříně na chodbě, vtrhlo dovnitř pět esesáků vedených poručíkem Tabiszem a začali ji prohledávat.

Tabisz něco vycítil, protože stál u té skříně na chodbě, nahlédl tam, vzal do ruky jednu z knih, podíval se na ni a říká: "Pane Jurku, kde berete tak slušné knihy? Proč mi ho nepůjčíš?" A celou dobu stál vedle této skříně. Vlastně to vypadalo, jako by ji chránil, zatímco jeho čtyři podřízení prohledávali celý byt. Nic tam samozřejmě nenašli a on se ani slovem nezmínil o tom, že ve skříni je "mazací papír". Pak zachránil Jurka Trojnara, protože kdyby ten "flek" našli, zavřeli by ho.

S tímto poručíkem Tabiszem jsem kdysi zažil poněkud neobvyklé a záhadné dobrodružství. Jednou, ke konci stanného práva, jsme se s Markem náhodou vraceli do Krosna, kde jsme byli také v Haczowě u otce Kaczora. Něco jsme snědli v Egeru na Grunwaldzké ulici, pak Marek odjel toyotou domů a já jsem sjela do Kmiecie, kde jsem měla zaparkovaný "maluch". Napadlo mě, že bych se mohl ještě zastavit u Andrzeje Kucharského. Jdu, ale cítím, že těsně vedle mě zastavilo auto a skoro se o mě otřelo. Podívám se a tu poručík Tabisz vystrčí hlavu a řekne: "Posaďte se, pane Jasiu!" Byl jsem ohromen. Říká: "Posaďte se, nebudete litovat! Budete vědět všechno." Říkal jsem si, že je to těžké, že když mě chtějí "zavřít", stejně si mě najdou. Tak jsem řekl, že se hned vrátím, a šel jsem za Andrejem. Říkám: "Andreji, dej mi dvě krabičky cigaret, protože nevím, kdy se vrátím. A nezapomeň, že mě odvádí Tabiš a je opilý. Vracím se, nasedám do jeho auta, přijíždíme a parkujeme vedle salesiánů. Vystoupí a řekne: "Počkejte, pane Jasiu, nebudete litovat, všechno se dozvíte. Hned se vrátím, jen řeknu matce, že se mi narodil syn." Zbraň a kufřík nechal v autě a odešel.

A víte co, poprvé v životě jsem se toho zalekl. Utekl jsem. Říkám si, že jestli pil, tak určitě ne sám, ale se svými esbéčky. Kdybych tam šel, mohli by si mě dobírat. A já bych to nevydržel a praštil bych je. Tehdy jsem byl ještě silný, mladý sedlák a nedal bych se. Ale - pořád si říkám - jestli jich bude víc, tak je nezvládnu a udělají ze mě mrzáka. Tak jsem utekl. Jednou, o několik let později, když už pracoval jinde, jsem ho potkal a zeptal se ho: "Co jsi mi chtěl tehdy říct?" A on: "Měl jsi jít se mnou, všechno by ses dozvěděl." A nic mi neprozradil.

 Kulatý stůl a tajemství "Magdalenky"

Takto to pokračovalo až do kulatého stolu. Každopádně jsem byl jedním ze sedmi farmářů, kteří byli jmenováni na jednání u kulatého stolu, ale nikoho z nás tam nepustili. Józek Ślisz se dostal dovnitř, ale vydržel tam jen půl hodiny. Wałęsa nás nechtěl.

Nejhorší bylo, že když jsme přišli na ministerstvo práce, kde jsme měli přednést požadavky zemědělců, nikoho jsme tam nenašli. Ukázalo se, že právě toho dne odjeli do Magdalenky. Šli jsme tedy do Magdalenky, ale ani tam už nebyli. Všechno bylo zavřené. Zřejmě už měli všechny obchody za sebou, všechno vyměnili a dali komoušům záruku, že jim nikdo nesebere jejich nezákonně přivlastněný majetek.

 Občanský výbor a volba kandidátů do Sejmu

Na začátku roku 1989 se elita Solidarity dohodla s Komunou na částečně svobodných volbách. V té době jsme byli Marek Kaminski jako předseda Krajského výkonného výboru Dělnické solidarity a já jako předseda Krajské rady zemědělské solidarity pověřeni, abychom 10. dubna založili Občanský výbor Solidarita v Przemyślu. Současně jsme vyslali Stanisława Żółkiewicze na zasedání volebního organizačního výboru Občanského výboru pod vedením Lecha Wałęsy, odkud nám "přivedl" Onyszkiewicze jako kandidáta do Sejmu jménem "Krajówky".

Druhého kandidáta do Sejmu měla navrhnout naše zemědělská "Solidarita". V rámci NSZZ RI "S" jsme tedy uspořádali primárky v Jaroslawi, kde jsem byl jedním z kandidátů. P. Stanisław Bartmiński byl přítomen jako pozorovatel. A při hlasování dostal Tadzio Trelka 7 hlasů a já 236. Ale když se v rámci Občanského výboru "S" v Przemyślu oficiálně vybírali kandidáti do voleb, několik mých kolegů jednalo tak, že se kandidátem do Sejmu za Solidarność Rolnicza stal Trelka, a ne já.

Bylo to vůči mně nespravedlivé, ale přijal jsem to. Janek Musiał to naopak nevydržel a v ušlechtilém reflexu mi chtěl dát svou kandidaturu na senátora. Poděkoval jsem mu, ale nemohl jsem to přijmout. V každém případě jsem byl rozhořčen, protože pak začala hra prasat o pozice. A tak to, popravdě řečeno, pokračuje dodnes.

Měl jsem však to zadostiučinění, že když jsme o několik let později navštívili otce biskupa Tokarczuka (svědkem byla paní Balická, tehdejší ředitelka naší školy), velmi se nám za to omluvil. Řekl: "Pane Karuśi, je mi velmi líto, že jsem vás nepodpořil, ale bylo mi řečeno, že Jan Karuś nemůže být kandidátem na poslance, protože je radikál."

Když byl Wojciechowski ještě zemským hejtmanem, jako první v Polsku jsme informovali o činnosti regionálního odborového svazu Solidarita samostatných zemědělců. Později jsem se již na činnosti výboru nepodílel, protože jsem byl provinčním předsedou Solidarity RI a místopředsedou našeho národního svazu.

 Moje hodnocení třetí republiky

O těchto 26 letech třetí republiky mohu říci, že z našich starých ideálů Solidarity nezbylo nic. Absolutně nic. A myslím, že to byl právě důsledek toho, že navzdory slavné historii patnáctimilionového či šestnáctimilionového hnutí Solidarita jsme po dvou letech účasti u moci v 90. letech - těžce prohráli.

Před několika lety jsem na setkání v Łańcutu řekl: "Copak jste si, pánové, nevšimli, že probíhá páté dělení Polska? Rozdělení notářským zápisem, rozprodání tisíců hektarů půdy cizincům za hubičku (na tyčích z nich vyrobených)?".

Ale přesto všechno ve mně dnes není žádná hořkost. A kdybych měl sílu a byl mladý, dělal bych dnes stejné věci jako tehdy. Jen možná s jinými lidmi a trochu jinak. Protože v té době byla v občanských výborech taková tendence uchopit moc za každou cenu. To Mazowiecki a Gieremek nařídili. Často jsem s nimi sedával ve Varšavě. Tak jsem jim řekl: "Poslyšte, pánové, najednou chcete všechno převzít. Ale převzal by někdo z vás největší sklad v Polsku se zbožím... od zloděje a bez inventury? To byste přece neudělali, protože byste se stali spolupachateli zloděje."

Gieremek vstane a řekne: "Co nám tady ten sedlák z Przemyšlu poradí?" A pak Jurek Kropiwnicki, budoucí ministr a starosta Lodže, řekl Gieremkovi: "Tenhle sedlák z Przemyšlu, Jasio Karuś, má tady stoprocentní pravdu. Tímto způsobem totiž převezmeme veškerou zodpovědnost za všechny ty roky. A dlouho nám to nevydrží.

A Kropiwnicki měl pravdu. Po dvou letech Solidarita prohrála. Kdyby tehdy Walesa nesvrhl vládu premiéra Olszewského a nerozpustil parlament, byl by Olszewski nejlepším premiérem. A to vládl jen šest měsíců. Bohužel, tajné obchody v Magdalence podpořily "zakyslou" elitu třetí republiky, a to pohřbilo skutečnou svobodu a skutečnou demokracii.

Nebýt válečného stavu, Polsko mohlo mít šanci o osm let dříve. A víte, i když jsem seděl, že to není v lidských silách, že to byl banditismus, neměl bych komunistům za zlé stanné právo, kdyby to Polsku přineslo něco dobrého. Zničení Solidarity válečným stavem však komunisté potřebovali jen proto, aby měli podmínky pro své uznání. A to bylo to nejhorší, že na tom země prodělávala, a oni se zrovnoprávnili.

Zejména od roku 1985 se zmocnili všech bank, FOZZ, přivlastnili si podniky, PGR za nic. Vyrabovali, co se dalo. A v roce 1989 již měli volební právo. A tajná "Magdalenka" jim dávala jen záruky, že "status quo" bude zachován, že bude existovat "tlustá čára" a nikdo jim ji nevezme. Každopádně byli vlastně stále u moci, protože měli vliv na mnoho významných aktivistů Solidarity, na které doma uchovávali kompromitující dokumenty. Tak vznikla a fungovala třetí republika.

Teprve nyní doufám, že vlády v oblasti práva a spravedlnosti začnou tuto situaci měnit. Vždyť přece máme sociální nerovnost, kdy malé procento obyvatel vlastní většinu bohatství - a to získaného nespravedlivým způsobem. Doufejme, že vláda Práva a spravedlnosti to nyní začne měnit!

 O obecní správě

Řeknu vám, že tito naši vládci udělali ještě něco špatně. V roce 1990 byl přijat krásný zákon o samosprávě, který dal možnost rozhodovat obecnímu zastupitelstvu. No, tento zákon o místní samosprávě připravil Bronislaw Majgier společně se mnou, nikoliv ministr Kulesza. A naši poslanci toho využili. Jen málo bodů z našeho návrhu bylo změněno a 76 % prošlo parlamentem bez jediného pozměňovacího návrhu. Byl jsem Bronkův konzultant. Seděli jsme na něm celé dny a noci. A tento zákon o samosprávě způsobil, že se obce, i ty malé, začaly dynamicky rozvíjet. První tři funkční období byla obdobím rozvoje venkova: stavěly se silnice, školy, prováděla se plynofikace, vodovody a kanalizace. Jsem přesvědčen, že to bylo způsobeno tím, že podle tohoto zákona rozhodovalo v obci zastupitelstvo obce, a ne pouze starosta. Za finanční záležitosti obce odpovídal účetní, takže obce musely zaměstnávat dobré účetní. A v těchto obcích se tehdy něco dělo.

Bohužel se to v roce 2002 pokazilo. Novela zákona o místních samosprávách svěřila naprostou většinu záležitostí do jednočlenného rozhodování starosty. A to byla - podle mého názoru - strašná chyba. Udělaly to tehdy vládnoucí SLD a PSL, ale ve skutečnosti to bylo výhodné pro všechny strany. Pro všechny z nich bylo lákavou vyhlídkou, že v případě vítězství v komunálních volbách by mohli obsadit posty starostů s tak velkou mocí u svých lidí. A zatímco dříve o každém obecním haléři rozhodovala obecní rada, nyní o něm rozhoduje starosta. A protože je snazší podplatit jednoho rozhodujícího činitele než většinu, pokud je náhodou ve vedení nepoctivý starosta, může ho někdo snadno "povzbudit", aby přijal rozhodnutí výhodné pro "klienta".

A tak se v obcích začala šířit korupce a zadlužování. Já se zase nemohu smířit s tím, že obecní zastupitelstvo do toho nemá téměř co mluvit a je tu spíše jen od toho, aby zvedalo ruku, protože vše je určeno shora dolů ustanoveními v úředním věstníku. Samospráva v obci byla omezena na minimum.

A dnes tiše doufám, že Právo a spravedlnost vrátí starou funkci zastupitelstva a zavede funkční období - od starosty obce a starosty až po prezidenta země. Jednoduše řečeno: dvě volební období a odpočinek, než budeš znovu kandidovat. Pak by bylo pro osoby zastávající tyto funkce obtížnější uzavírat korupční dohody s nepoctivými podnikateli nebo voliči. A za druhé by to dalo příležitost mladým a schopným lidem vládnout v obci, protože mladí lidé by měli převzít otěže vlády.

A dnes je starosta v pozici, kdy může řídit obec téměř do konce svého života. Koneckonců má k dispozici téměř všechny peníze a rozděluje je podle toho, jak se mu to hodí. Rada rozhoduje pouze o osmi procentech rozpočtu. Stačí tedy, aby si starosta ušetřil nějaké peníze z rozpočtu a ve volebním roce "uplatil" jednu či dvě větší obce nějakou obecní investicí. A pak je zaručeně zvolen na další období. A pokud by starosta věděl, že po druhém volebním období bude muset stejně odejít, pak by se alespoň v tomto druhém volebním období neřídil při rozdělování finančních prostředků vlastními politickými zájmy. Mělo by se tedy zavést omezení funkčního období.

 O Polské lidové straně

Pro jistotu ještě uvedu, že PSL neměla se Solidaritou samostatně hospodařících rolníků nic společného, naopak byla největším nepřítelem našeho svazu. PSL byla a je nejhorší organizací, která na venkově existuje. Protože stejně jako se dříve ZSL (Jednotná lidová strana) zaprodala komunistům, tak se PSL za třetí republiky zcela zaprodala postkomunistům.

Vždyť staré špičky ZSL nebyli zemědělci, ale podnikatelé, právníci a další. Nechtěli vstoupit do PZPR, a tak vstoupili do ZSL, aby si udrželi důležité posty. Poté, co se přejmenovali na PSL, vybrali další mladé lidi. A dnes je to skupina lidí, kteří byli komunisty okleštěni a jako strana zdědili po ZSL obrovské množství peněz a majetku. Protože za komuny měli velké zisky z podnikání v Ruchu nebo v továrně na pasty. Měli svou banku. Měli kapitál. Nevstoupili do ZSL (ani do PSL) kvůli tomu, že by hájili zájmy rolníků. Pro ně to byla jen zástěrka pro jejich vlastní zájmy, protože s tímto zděděným majetkem po ZSL a s těmito penězi se mohli udržet jako politická strana a podílet se na moci s jakýmkoli vítězným uskupením, které je potřebovalo.

.

(Rozhovor vedl a upravil Jacek Borzęcki)

.