.

Vzpomínky na Zygmunta Majgiera

.

1. Založili jsme Solidaritu v Przemyślu

Od samého začátku, v roce 1980, jsem založil Solidaritu. V Bytovém družstvu Przemyśl. V Przemyślu nás bylo sedm a v prvních sedmi firmách jsme založili odbory. Patřili k nim železničáři-strojníci: Staszek Baran z Przemyślu a Gienek Opacki ze Żurawice. Třetím byl Władysław Mazur z Fibreboardu. Čtvrtý - Andrzej Kucharski z Polné. Pátým byl bratr Witka Siwiece z POM, který tehdy ještě sídlil na (dnešní) ulici Dworskiego. Sám Witek Siwiec byl takovým spoluorganizátorem. A sedmý - já, z Przemyska Spółdzielnia Mieszkaniowa.

První zakládající schůzka se konala na jaře 1980 na ulici Grodzka 6 v prvním patře v prostorách Domu hluchoněmých. Předtím, v roce 1979, jsme se nejprve potkávali na ulici a pak v bytě Witka Siwiece nebo u Wladka Mazura v překližkových deskách na (dnešní) ulici Ofiar Katynia.

Po odhalení, tj. po srpnu 1980, jsme se všichni scházeli v "Orzechówce" (v bývalém zámečku Orzechowských vedle katedrály). Brzy byl na místě poblíž nádraží (dnes náměstí Legií) vytvořen volební štáb. Zároveň se Kijanka snažila získat od przemyského hejtmana stálé sídlo Solidarity a dostali jsme místo v budově na Kamenném mostě.

Byl jsem delegátem prvního sjezdu Solidarity, který se konal v gymnáziu na ulici Słowackiego. A byl jsem aktivní na svém pracovišti, v Bytovém družstvu Przemyśl. Byl jsem tam prvním místopředsedou svazu a předsedkyní byla Jasia Pękalowa. Tehdy ještě vládli jen prezidenti a obyčejný dělník neměl co říct. Takže paní Pękalová se asi bála postavit prezidentovi a začala s ním vycházet. Prostě s ním uzavírala dohody.

Vždycky jsem měl ruce na práci, ne na stoličkách, takže jsem se o pozici nestaral. Zároveň jsem říkal, co si myslím, a nebál jsem se, že mě vyhodí. Takže po několika měsících těchto zdvořilostních dohod mezi předsedkyní Pękalovou a předsedou družstva jsem jí jako místopředsedkyně podnikových odborů přímo řekla: "Paní Jasia, pokud nedokážete tvrdě bojovat za práva zaměstnanců, tak odstupte!" A tak jsem jí řekla: "Paní Jasia, pokud nedokážete tvrdě bojovat za práva zaměstnanců, tak odstupte!". No, a odstoupila. A protože nikdo nechtěl kandidovat na nového předsedu, stal jsem se jím já. A dohoda s předsedou byla u konce. Brzy se k Solidaritě přihlásilo více než 90 procent našich zaměstnanců. To na předsedy družstev udělalo takový dojem, že se nakonec i oni přihlásili do našeho svazu.

2 Válečný stav

13. prosince 1991 jsem šel na devátou hodinu do kostela a po mši jsem se dozvěděl, že vypuklo stanné právo. Spěchal jsem tedy domů, teple se oblékl a vydal se do sídla regionu Solidarita na Kamenném mostě. Tam, v prvním patře, už bylo všechno rozbité, dokonce i kabely byly vytržené ze zdi. Bezpečnostní služba se tam pravděpodobně v noci vloupala, ale ne všechny dokumenty byly nalezeny a odvezeny. Po krátké diskusi jsme se rozhodli vzít všechny dokumenty, které zůstaly po vniknutí bezpečnostních složek do františkánské farnosti. V kostele nás otec Maxmilián vzal všechny tři do kotelny v suterénu a tam jsme uložili dokumenty našeho kraje.

Na velitelství na Kamenném mostě byli kromě mě ještě Kłyż, Kamiński a Żółkiewicz. Bylo rozhodnuto vytisknout letáky vyzývající ke stávce. Nevím, kde byly tyto letáky vytištěny, ale byly hotové ještě týž den, v neděli. Takže tam přišli aktivisté z Faniny, z Polné, z Plas, i železničáři. Každý si jich měl vzít 50 a v pondělí mezi pátou a šestou hodinou ranní měl tyto letáky vhodit do rostlin. Ještě v neděli 13. prosince jsem rozdával letáky aktivistům z různých továren v Jagielloňské ulici na autobusových zastávkách. Mnoho jich však nepřišlo a ne všechny se mi podařilo rozdat. Tak jsem nastoupil do autobusů, dal letáky dozadu nebo je hodil na zem a vystoupil na nejbližší zastávce. Později se nás několik sešlo u mě v kotelně PSM v Kmieciach.

3. propuštění

Na PSM jsem pracoval v dílně jako údržbář. Represe proti mně jako předsedovi podnikového hnutí Solidarita začaly už na začátku roku 1982. Zřejmě mě nepropustili z práce otevřeně, ale nejprve mě přeřadili na zelenou a snížili mi platovou třídu. Pak bylo rozhodnuto, že jsem pro pracoviště v zeleném zbytečný, a bylo mi nabídnuto přeložení na práci v kotelně. A protože jsem to odmítl podepsat, tak mě už propustili úplně.

Stalo se přesně to, že mi zavolal můj manažer a říká: "Poslouchej, Zygmunde, předseda Polich mi řekl, abych tě vyhodil. Řekl, že pokud tě nevyhodím, vyhodí mě a zároveň vyhodí i tebe. Vedoucí mi navrhl, abych souhlasil s propuštěním po vzájemné dohodě. Řekl, že má malé děti a bojí se vyhazovu. Zároveň mi navrhl, že mám přece auto, takže bych si mohl na zastávce vydělat jako taxikář. Chápal jsem jeho situaci. Od konce dubna jsem se tedy stal taxikářem.

4. na stanovišti taxi

Celkově vzato jsem si nestěžoval, protože tato změna měla i dobré stránky. Jako taxikář bych mohl být hnutí Solidarita více nápomocen.

Mimo jiné jsem doručoval balíčky rodinám internovaných odborových aktivistů, například Ryška Buksy, Józsefa Trojnara nebo Wojtka Kuseho. Na tyto cesty a balíky jsem dokonce dostal od Marka Kuchcińského zahraniční peníze, myslím, že to bylo 700 nebo 800 dolarů. Měl strýce na Západě, myslím, že v Belgii. A tyto peníze jsem dal nejpotřebnějším aktivistům: Jasio Ekiertovi, Rysiovi Buksovi, Jasio Karuśovi, Jozkovi Trojnarovi, ale také například Doluśi Kunkiewiczovi a Dankovi Kirovi. Dokonce jsem si to chtěl zapsat a požádal jsem je o potvrzení, ale nechtěli mi to potvrdit, protože to považovali za nebezpečné. Kdyby u mě bezpečnostní služba našla tato potvrzení, věděla by, kdo kolik dostal. Peníze jsem tedy věnoval těm aktivistům, kteří pomoc nejvíce potřebovali. Marek Kuchciński mi důvěřoval a byl jsem to já, kdo rozhodoval o tom, kdo potřebuje pomoc.

S Markem Kuchcińským a Markem Kamińským jsem cestoval do míst internace: Łupków, Uherce, Sanok. Nosili jsme balíčky s jídlem, ale nechávali jsme je u kněží v kostelech, protože dozorci nás do vězení nepustili. Jen přes dráty jsme občas mohli vidět své internované kolegy. Jezdil jsem tam také s otcem Stanisławem Czenczekem a otcem Stanisławem Bartmińskim.

Pomáhal jsem také otci Bartminskému tím, že jsem na jeho setkání v Krasiczyně přiváděl různé novináře, aktivisty nebo kněze. Někdy i z velké dálky, například odjinud než z Varšavy.

5. cítil se potřebný

Cítil jsem, že jsem potřebný a že jsem potřebný jakoby pro všechno. Měl jsem na starosti například tiskárnu, distribuci letáků a také pomoc skrývajícím se aktivistům.

A tak se například místopředseda podnikového hnutí Solidarita z autobusové továrny v Sanoku ukrýval u dvou starších dam na půdě jednoho z domů v Przemyślu v Zasanu. Navštívil jsem ho a podpořil. Byl tam stroj na tisk letáků, jakýsi rozmnožovací stroj, kolovrátek. Po chvíli chtěl jet domů, tak jsem ho odvezl zpátky do Sanoku. Tehdy mi Marek Kamiński řekl, abych našel nové místo pro stroj na tisk letáků. A takové místo jsem našel u Jurka Trojnara v Orlech. Dříve jsem tam jeho ženě vozil balíčky s jídlem. Jurek neodmítl, zariskoval a rok nebo rok a půl tiskl letáky. Vyzvedl jsem si je od něj a vzal matrice, které mi Marek Kaminski předal.

U Jurka Trojnara jsem o tom stroji věděl jen já, ale on se nakonec začal bát, že mu to uklouzne, protože měl spoustu dětí. Požádal jsem tedy takového inženýra Edza Szczurka, jestli by k němu tu tiskárnu nevzal. Odpověděl: "Žádný problém". Tak jsem v noci vzal ten tiskařský stroj od Jurka z Orłówa a odvezl ho do Edzu v Bolestraszycích. I on se trochu bál, ale souhlasil. Z "Faniny" byl vyhozen, protože tam byl předsedou Solidarity.

V Zarzeczi zase zemědělský aktivista Solidarity Henio Cząstka tiskl podzemní knihy. Přivezli jsme mu do kostela tiskařský stroj a on se o něj staral. Pak došlo k přešlapu, byl zatčen a uvězněn.

Samozřejmě jsem také riskoval, protože kdybych při převozu těchto tiskáren upadl, šel bych do vězení. Byl jsem si toho vědom a byl jsem na to připraven. Stejně jako Marek Kaminski. Ale vždycky jsme to nějak zvládli. Jednou jsme dokonce museli tiskařský stroj odvézt nákladním autem. Bylo to na půdě profesorského domu v Malawského ulici. Byla tak velká a těžká, že jsme ji s Markem sotva unesli. Od kolegů z PKS dostal auto, naložili jsme ho na náklaďák a on ho odvezl někam za Jaroslaw. Podařilo se nám to a vytiskli to tam.

6. Přepravovali jsme také knihy

Jednou za mnou přišel Janek Musiał. Bydlel naproti mně, v Kmiecie. A říká, že je třeba převézt knihy od otce Bartmińského z Krasiczyna kněžím do Krosna.

Tak jsme jeli do Krasiczyna. Naložili jsme kufr plný knih, kněz nás pohostil další kávou, popovídali jsme si a pak jsme se vydali na cestu. Napadlo mě, že by bylo bezpečnější nejet nejkratší cestou přes Birczu, ale trajektem přes San do Korytnik a dále do Dubiecka a Dynowa. Ale i tam byla bezpečnostní služba ve střehu. Už na trajektu nás převozník upozornil, že před hodinou se ho nějací dva kluci ptali, jestli je na trajektu takový taxík. Když jsme vyjížděli z Korytnik na hlavní silnici, zrovna jel nějaký iját směrem na Przemyśl. Když řidič uviděl můj taxík č. 201, okamžitě se otočil a jel za námi. Tak jsem se nadechl, kolik jen zástava dokázala vynést. Moje auto bylo úplně nové, takže jsme Fiat rychle nechali daleko za sebou.

Když jsem vstoupil do Dynova, obrátil jsem se na jeptišky. Tam jsme se přikrčili a sledovali, jak fiat SS projíždí městem a jede dál. Po nějaké době jsme se opět vydali na cestu do Krosna. Uprostřed další cesty se na nás opět nalepil fiat. Opět jsme museli utéct a opět se nám ho podařilo ztratit. A tak jsme knihy bez problémů doručili knězi do Krosna.             

7. obtěžování ze strany tajné policie

Nějak se mi podařilo vyhnout se většímu přešlapu, ale i tak jsem byl obtěžován bezpečnostní službou. Hlavně za účast na organizaci shromáždění 3. května, 31. srpna a samozřejmě 13. prosince.

Každých 13 jsem mluvil buď já, nebo Jasio Ekiert. Nejprve jsme požadovali propuštění Wałęsy a všech internovaných. Poté jsme požadovali propuštění vězněných aktivistů, jako byli Romaszewski, Kaminski a Kuchcinski. Zadržovali mě po shromáždění, a když se jim to podařilo, odvedli mě z mého domu nebo předtím z ulice. Obvykle mě odváděli k výslechu a často mě pokutovali. Nejčastěji jsem dostával pokuty ve výši 50 000 zlotých "za vyvolání sociálních nepokojů".

Kromě toho jsem byl doma obtěžován domovními prohlídkami. Takových hledání jsem měl celkem tucet. Nejhorší to bylo poprvé, někdy na začátku roku 1982. Tehdy jsem nějak nemyslel na nebezpečí, že mě budou prohledávat, a doma jsem si nechal nějaké fotografie a všechny ty undergroundové spisy, které jsem teď předal IPN. Stoprocentně by mě chytili, ale měl jsem štěstí, že příkaz k prohlídce vydal státní zástupce Henryk Handzel. Bydlel také v Kmiecie a byl to můj kamarád z Dworské ulice, když jsme spolu hrávali fotbal. Když v té době onemocněl jeho bratr, pomáhal jsem mu, jak jen to šlo. A teď mě zachránil. Příkaz k domovní prohlídce sice podepsal, ale prostřednictvím své švagrové mi dal v noci vědět, že v šest hodin ráno bude v mém bytě domovní prohlídka. Ten večer jsme tedy vše odnesli k přátelskému sousedovi. A příslušníci Bezpečnostní služby samozřejmě nic nenašli. A velmi pečlivě prohledali celý byt, dokonce se podívali i do vysavače. Prohledávali také sklep, garáž a dokonce i kapotu auta.

Tento Henio Handzel brzy přestal být prokurátorem a stal se advokátem. Možná musel, protože by ho někdo mohl odsoudit za přílišnou shovívavost k aktivistům podzemní Solidarity.

8. Catherine byla také obtěžována

Tajná policie obtěžovala nejen mě, ale i mou ženu Kateřinu. Byla také vlastenka a vždy mě podporovala, jak jen mohla. Když jsem měl někomu předat letáky, udělala to ona, protože Uprchlíci mě neustále sledovali, někdy dokonce otevřeně, s kohoutem na střeše.

Byla to ona, kdo shromáždil matrice od syna Gienka Folwarského. Jeho syn studoval v Krakově a často mi nosil šablony a tiskařské barvy. Marek Kaminski ji nemohl odnést z pracoviště, a tak jsme ji zařídili, kde se dalo.

Takže manželka měla také různé nepříjemnosti. Pracovala v obchodě. Byla vedoucí obchodu se semeny na Jagiellońské ulici. A tam měla kontrolu za kontrolou. Do obchodu často přicházel důstojník SS a obviňoval ji, že v obchodě nemá ten či onen výrobek. Byly to doby, kdy ve velkoobchodech nebylo k dostání vše. Musela tedy prokázat, že veškeré zboží, které má na skladě, je v obchodě také v prodeji. Jednou mu dokonce řekla, že jí znemožňuje obsluhovat zákazníky, protože ji neustále obtěžuje.

Dostávala také nepříjemné telefonáty. Jednou se například ve sluchátku ozval hlas: "Zemřeš, zemřeš". Dobře, odpověděla: "A ty si myslíš, že neumřeš?" Jindy mi hlas ve sluchátku naznačil nevěru: "No, paní Majgerová, měla byste raději navštívit lékaře, protože asi nevíte, ke komu váš manžel chodí a s kým souloží? Na to odpověděla: "Vím, ke komu chodí. Nebojte se. A nejrůznější primitivní telefonáty.

9. Nezmeškal jsem po škole

 Byl jsem však nejméně desetkrát vzat do vazby, z toho pětkrát na 48 hodin.

Rok po smrti otce Popiełuszka jsme mu odhalili pamětní desku. Pak mě zavřeli do vojvodské vazební věznice SB v Jaroslawi. Nejprve mě prohledali a nařídili mi, abych se svlékl do naha. A protože jsem měl na krku řetízek s křížkem, nařídili mi, abych si ho sundal. Když jsem odmítl, strhli mi ho a nahého mě hodili do cely. A tak jsem tam 48 hodin seděl nahý. A protože jsem držel hladovku, přijela dokonce sanitka a dala mi injekci. V cele byla zima a nedali mi ani deku. Spoluvězni mi však dali deku. Byl jsem tak slabý, že jsem nemohl chodit. Tehdy tam zavřeli Marka Kaminského.

Jindy, někdy v roce 1983, když jsem vezl klienta do Rogozinského ulice, mě celou dobu sledovalo auto milice. Když klient vystoupil z auta, přiskočili ke mně tři chlapi z miličního vozu, ukázali mi nějaké plechy, řekli, že je to bezpečnostní služba, a požadovali, abych vystoupil. Když jsem nesouhlasil, chytili mě za ruku a začali mě táhnout. To já jsem začal troubit na celé sídliště. Lidé otevírali okna, vycházeli z paneláků, ale stejně mě vytrhli z taxíku. Odvezli mě do Dworské ulice na Bezpečnost, a protože v mém autě našli letáky, odvezli mě na 48 hodin do vazební věznice SS v Jaroslawi. Později mi sice dali peníze na autobus do Przemyšlu, protože když mě vytrhli z taxíku, zůstala tam peněženka.

Na svátek Všech svatých v roce 1983 jsem na hřbitově rozdával letáky. Nějaký udavač to musel nahlásit Bezpečnosti, protože když jsem později vyvedl manželku z domu a jel k jejímu hrobu na hřbitov, celou dobu nás sledovala neoznačená dodávka SS. Když jsem manželku vysadil na hřbitově, zaparkoval na parkovišti a vystoupil z auta, čekali tam na mě už tři esesáci: jeden jako kapitán Bobinski a dva jeho podřízení. Popadli mě, zkroutili mi ruce a naložili do auta. Tam na mě kapitán Bobinski zakřičel: "Ty hajzle..., za ty letáky tě vyřídíme. Jestli tě ještě jednou chytíme, vyřídíme tě." Ale tehdy mě nezavřeli, jen mě půl hodiny drželi v tom voze a vyslýchali mě kvůli letákům, které byly rozesety na hrobech. K ničemu jsem se nepřiznal. Řekl jsem: "Já jsem ty letáky nerozbalil. Žádné letáky jsem neměl a nemám. Klidně je hledejte u mě doma nebo v mém taxíku." Naštěstí to skončilo další hrozbou, že mě dorazí, a nechali mě jít.

Tenhle kapitán Bobinski mě zadržel už dříve. Poprvé to bylo ještě po 13. prosinci 1981, poté, co jsem zorganizoval setkání aktivistů podzemní Solidarity v kotelně PSM. Někdo to zřejmě musel nahlásit bezpečnostní službě. Bobinski mě 22. prosince večer zatkl a sepsal na mě protokol, že jsem zorganizoval ilegální schůzku. K ničemu jsem se nepřiznal, ale v souvislosti s tímto obviněním mě později večer předal prokurátorovi v soudní síni. Naštěstí pro mě to byl prokurátor Wrzos, který bydlel ve stejné kleci jako já v paneláku v ulici Kmiecia a kterému jsem kdysi pomáhal v nějakém pro něj důležitém případu. Při úředním výslechu za přítomnosti kapitána Bobińského prokurátor Wrzos prohlásil, že mi za tento čin hrozí tři roky vězení. Když však po nějaké době poslal Bobińského pro nějaký dokument, řekl mi mezi čtyřma očima, abych nic nepřiznával a tvrdil, že jsem byl v kotelně mimo pracovní dobu, ale sám a za účelem kontroly sporáku ústředního topení, který jsem obsluhoval. A díky prokurátorovi Wrzosovi jsem nedostal tři roky vězení.

Rozhovor vedl a sestavil Jacek Borzęcki