.

Svou odborovou činnost zahájil v továrně Przemyśl House, kde založil tovární komisi Solidarita a byl jejím místopředsedou. Poté se stal členem regionálního výboru odborového svazu Solidarita, kde měl jako inženýr na starosti otázky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Koncem listopadu 1981 byl zvolen tajemníkem oblastního výboru a přešel tam na plný úvazek, protože dostal od mateřského podniku neplacené volno.V dubnu 1989 byl opět propuštěn a stal se tajemníkem oblastního občanského výboru Solidarita v Przemyślu na plný úvazek.

Po vyhlášení stanného práva

Po zavedení stanného práva jsem se vrátil do práce v továrně House, odkud mě brzy odvedla StB na pohovor, kde mě varovala před pokračováním činnosti v zakázaných odborech.

Po zrušení stanného práva jsem poznal mimo jiné Marka Kuchcińského a prostředí známé jako kulturní půda. Těchto půdních schůzek jsem se aktivně účastnil. Zúčastnil jsem se také pastorace zemědělců u otce Bartmińského v Krasiczyně. Na obou těchto místech byli velmi zajímaví lidé z celého Polska. Trochu jsem také pomáhal v technických záležitostech při vydávání časopisu Strych Kulturalny. Díky kontaktům s undergroundovými vydavateli ve středním Polsku jsem dostával takzvanou "bibuli" a zabýval se hlavně distribucí.

V občanském výboru "S"

Vojvodský KO "S" v Przemyślu vznikl (na přelomu března a dubna 1989) zcela spontánně. Byli to lidé spojení s podzemním hnutím Solidarita, s nezávislou kulturou. V našem regionu byli za členy KO "S" nominováni dva lidé: regionální předseda podzemní Solidarity - Marek Kamiński - a regionální předseda Solidarity individuálních zemědělců - Jan Karuś. Formálně ustanovili provinční strukturu KO "S" a doporučili lidi pro členství. Sídlem provinčního KO "S" byl samozřejmě Przemyśl, ale v okresních městech, tj. v Lubaczowě, Jaroslawi a Przeworsku, byl KO "S" vytvořen také v rámci této provinční struktury. V čele zemského byl Zbigniew Bortnik a jeho zástupci byli vedoucími "okresních": Irena Lewandowska v Przeworsku, Bronisław Niemkiewicz v Jaroslawi a Mieczysław Argasiński v Lubaczowě. Ti zase hledali lidi pro práci v terénu.

V roce 1989 jsem ještě pracoval v Zemském svazu bytových družstev jako stavební inženýr. Když byl v Przemyślu založen Občanský výbor Solidarita, stal jsem se jeho stálým tajemníkem. Podruhé v životě jsem opustil své profesionální zaměstnání kvůli slíbenému odškodnění za svůj sice skromný výdělek ve WZSM. A to proto, že do konce volební kampaně zbývaly jen dva měsíce, tato krátká doba byla trochu děsivá, takže jsme se museli soustředit a maximalizovat naše aktivity. Jako tajemníkovi KO "S" se mi moc nechtělo brát na sebe další roli vedoucího volební kanceláře, ale prakticky na mě tyto povinnosti stejně padly.

Nezištné nasazení lidí

Musím však přiznat, že jsem se v praxi dělil o funkci tajemníka s Markem Kuchcińským, který formálně neměl ve výboru žádnou specifickou funkci. Byl však výborný a bez zájmu dělal většinu technických prací, tj. výrobu plakátů a tisk různých letáků. Měl jsem na starosti hlavně organizaci setkání našich kandidátů s voliči, což jsme dělali společně s předsedou Zbyszkem Bortnikem. On se staral spíše o venkovské oblasti przemyského vojvodství a já o města. Vyřizoval jsem také dálnopisy a korespondenci s naším velitelstvím ve Varšavě. 

Vzpomínám si, že když se konečně konstituoval náš provinční výbor, proběhla taková kuloární schůzka. Mezi přítomnými byl i Adam Szostkiewicz (za Solidarity mluvčí krajského předsednictva "S" v Przemyślu, později známý novinář a publicista), který nás varoval, že "nemá smysl vést jen tuto dvouměsíční kampaň před červnovými volbami". Naprosto nevěřil, že bychom to mohli zvládnout, a byl přesvědčen, že tyto občanské výbory jsou jen nápad, jak nás zdiskreditovat.

S jeho názorem jsem naprosto nesouhlasil, a jak jsem již zmínil, neváhal jsem opustit své zaměstnání a pracovat pro Výbor na plný úvazek. Přesto jsem byl zpočátku trochu vyděšen obrovskou mírou improvizace a spontánnosti v činnosti výboru. Opravdu jsem nevěřil, že by se dalo řídit. Určitou pomoc však poskytl i Občanský výbor pod vedením Lecha Wałęsy, který jmenoval styčné důstojníky, aby se spojili s jednotlivými výbory v provinciích. Přicházeli k nám, do Przemyślu, a ptali se, s čím by nám mohli pomoci. Obvykle to byli akademici z Varšavy. Když viděli, co tu děláme, byli překvapeni a ohromeni, že když nemáme téměř nic, dokážeme toho tolik. Byli překvapeni, že nám lidé půjčují svá auta a spontánně přispívají na naše aktivity.                         

Na začátku jsem měl velké obavy, jak pojmeme všechnu tu spontánnost naší předvolební kampaně. Každý den přicházeli obyvatelé a dobrovolně přispívali na naši volební kampaň a my jsme to potvrzovali na pouhých papírech. Kromě toho jsme neměli ani oficiální účtenky. Rychle jsem však došel k závěru, že se prostě musíme nechat unášet proudem a nedej bože do něj nezasahovat.

Předseda Zbyszek Bortnik byl sice dobrý organizátor, ale neměl hlavu na všechny ty formální, byrokratické záležitosti, takže jsem se prakticky věnoval finančním záležitostem já a naše hlavní účetní Jadwiga Świetlicka (pracovala na finančním úřadě, ale Janek Bartmiński ji přemluvil ke spolupráci s KO "S"). Uvědomovali jsme si totiž, že pokud by nadšení později vyprchalo, mohl by někdo požadovat vyúčtování finančních příjmů a výdajů. Tuto situaci se nám podařilo udržet pod kontrolou, a tak později nedošlo k žádným problémům. Během předvolební kampaně dokonce docházelo k situacím, kdy se lidé spontánně nabízeli, že pomohou odvézt naše kandidáty na schůze, a po volbách někteří z nich požadovali zaplacení spotřebovaných pohonných hmot. Takže to bylo třeba nějak vyřešit. 

Poznal jsem tehdy spoustu zajímavých lidí a mám na to období velmi hezké vzpomínky, i když to bylo na úkor mé rodiny, protože v praxi jsme museli pracovat od rána do večera a někdy i nepřetržitě. Odpoledne jsem často musel brát svého malého syna do kanceláře a "úřadovat" s ním. 

Noční vloupání do kanceláře

Nejznámější epizodou, která se nám během kampaně stala, bylo noční vloupání do naší kanceláře KO "S". Bylo to jednoho květnového dne, kdy jsem v jedenáct večer musel kvůli něčemu na úřad. Jakmile jsem otevřel dveře, ještě než se rozsvítilo, uviděl jsem uvnitř nějakou temnou postavu, která se snažila uniknout rozbitým oknem. Udělal jsem samozřejmě rozruch, zavolal policii a nahlásil vloupání na výbor při Lechu Wałęsovi ve Varšavě. Zbyszek Bortnik napsal ostrý protest a poslal ho do novin.

Později se ukázalo, že se tato záhadná postava dostala dovnitř z malé místnosti, která s námi sousedila (oddělena zavřenými dveřmi). Vzpomínám si, že nám ho nechtěli dát při předávání prostor úřadu KO "S", který se nacházel na náměstí Legionářů (nyní je tam rybí bar). Nejspíš ho používali esesáci, aby nás odposlouchávali, a někdy v noci pravděpodobně vnikali do naší kanceláře a prohrabávali se v zásuvkách. Milice samozřejmě pachatele loupeže neodhalila, ale případ se stal celostátně známým, protože informace o incidentu se objevila i v "Teleexpressu".

Volby 4. června

Díky této události jsme si uvědomili, že nemůžeme mít důvěru ve volební komise. V důsledku toho jsme do všech zavedli vlastní podnikové zřízence a provedli vlastní oddělené sčítání hlasů. Musím říct, že jsem byl proti, asi až do té míry, že jsem přehnal nedůvěru, ale převážil většinový názor, že to musí být zavedeno. A tak mladí lidé, kteří už uměli zacházet s počítačem, spočítali všechny hlasy, které jim naši vedoucí prodejen předali 4. června ze zápisů volebních komisí.

A ukázalo se, že jsme jako první v Polsku znali výsledky hlasování v Přemyšlském vojvodství. V té době nám volaly tiskové agentury téměř z celého světa (včetně BBC a Rádia Svobodná Evropa) a žádaly nás o fakta a naše názory. O celostátní situaci jsme toho moc nevěděli, ale měli jsme svých pět minut v médiích. Naše nedůvěra a odhodlání se vyplatily. Měli jsme radost, když se tyto naše předběžné výsledky voleb později zcela potvrdily v oficiálních výsledcích.

Před komunálními volbami

Po 4. červnu, a vlastně už po druhém kole těchto voleb, kdy bylo po nějaké době jasné, že budou vytvořeny územní samosprávy, vyvstala otázka, jakým způsobem budou vybíráni kandidáti KO "S" pro komunální volby. Zpočátku jsme se Zbyszkem Bortnikem bránili provinční strukturu jako lvi, ale později, když jsme viděli silné odhodlání soupeřů, jsme je nechtěli rušit. Nakonec tedy lidé shromáždění kolem našeho výboru založili přemyšlský občanský výbor "Solidarita". Podobné "S" KO začaly vznikat i v dalších městech a obcích. Po komunálních volbách jsme se rozhodli rozpustit oblastní KO "S" v Przemyślu.

Co se týče vztahu provinčního KO "S" s podzemním odborovým svazem "Solidarność", byla zde velká podpora ze strany svazu, ale především prostřednictvím lidí. Odboráři v Przemyślu i v obcích ochotně vstupovali do městských nebo obecních výborů a byli v nich aktivní. A to bylo to nejcennější. Odbory nám sice také daly nějaké peníze a všechny plakáty během volební kampaně nám dodal Občanský výbor Lecha Wałęsy ve Varšavě. Nejpotřebnější a rozhodující však bylo nezištné zapojení lidu. Díky tomu KO "S" zvítězila i ve volbách do samospráv měst a obcí v našem vojvodství.

V kanceláři poslance a guvernéra

Pokud jde o mě, krátce po červnových parlamentních volbách jsem dostal nabídku pracovat jako ředitel Kanceláře poslance a senátora v Przemyślu (formálně jsem byl půl roku zaměstnancem Kanceláře Senátu). Kromě mě byla na plný úvazek zaměstnána Alicja Bartmińska a Zbyszek Bortnik byl společenským aktivistou. Společně jsme zorganizovali setkání obyvatel s našimi tehdejšími poslanci a senátory.

Po několika měsících byl senátor Jan Musiał jmenován hejtmanem Přemyšlského vojvodství a mně bylo nabídnuto místo ředitele kanceláře hejtmana. Musím říci, že jako Przemyšlské vojvodství jsme byli při výběru vojvody výjimkou. Ve všech sousedních vojvodstvích se předsedové vojvodských výborů Solidarity stali vojvody. To se v Przemyślu nemohlo stát, protože Zbigniewa Bortnika brzdila skutečnost, že si odpykával trest ve vězení za účast v masném skandálu.

Vojvodou se tak stal Janek Musiał, který zároveň zůstal senátorem. Z tohoto důvodu jsme měli na vojvodském úřadě občas problémy, protože byl přetížen povinnostmi. Janek totiž veřejně slíbil, že tyto dvě funkce již nebude zastávat a jako vojvoda nebude v příštích parlamentních volbách kandidovat. Dopadlo to však jinak, protože kandidoval do Senátu, byl znovu zvolen senátorem a zároveň pokračoval ve funkci hejtmana Przemyšlu za vlády Hanny Suchocké.

Guvernérem však nebyl dlouho. Byl členem strany Porozumienie Centrum a v Suchockého vládě hráli lidé z Unie svobody velmi důležitou roli. Mezi těmito dvěma formacemi již začaly třenice, které vyvrcholily tzv. "válkou na vrcholu". A protože Janek při hlasování o návrhu rozpočtu nezvedl ruku, byl okamžitě odvolán z funkce guvernéra.

Mezitím jsem až do konce existence Przemyšlského vojvodství (tj. do roku 1999) spolupracoval s následujícími vojvody: Adamem Pęziołou, Zdzisławem Ciupińskim, Stanisławem Bajdou a nakonec Leszkem Kisielem. Dlouhou dobu jsem byl ředitelem úřadu a za guvernéra Bajdy jsem se stal ředitelem odboru hospodářského rozvoje.

Moje hodnocení uplynulého čtvrtstoletí

Věřím, že navzdory všemu to nebylo promarněné období, protože na cestě nedošlo k žádné revoluci a vše se ubírá správným směrem. Jsem optimista a tuto skutečnost přijímám, ale to neznamená, že jsem nezažil nějaké zklamání.

Bohužel doplácíme na to, že dekomunizace a prověrky nebyly provedeny hned, což vedlo k tomu, že naše mocenská elita nebyla očištěna od osob s agenturní minulostí. Navíc ne všichni aktivisté naší KO "S" zůstali věrní naší pravicové linii. Protože jsme například společně se Zbyszkem Bortnikem a naším pravicovým prostředím organizovali volební kampaň pro Janusze Onyszkiewicze, který se později jako poslanec zřekl svých pravicových názorů a stal se nejprve liberálem v Unii svobody a pak se dokonce přiklonil k postkomunistickým "demokratům".

Zajímavé je, že ve volbách v červnu 1989 byl naším útočným protikandidátem, tedy stoupencem starého komunistického systému, Marek Rząsa, kterého komunisté dosadili jako údajného "nezávislého". V současné době je členem Občanské platformy a překvapivě se mu podařilo získat od IPN status "oběti". Ve skutečnosti jsem mu to řekl do očí.

Samozřejmě mě frustrují zástupy mých kolegů, kteří jsou hluboce politicky rozděleni. Ale snažím se organizovat setkání bývalých aktivistů Solidarity a občanských výborů a pomáhat IPN tyto lidi oslovit, aby se alespoň jejich životopisy dostaly do encyklopedie Solidarity. IPN totiž hledá tyto bývalé aktivisty, aby se s nimi podělil o jejich vzpomínky a také je nějakým způsobem uctil.

Tyto rozhovory a vzpomínky jsou samozřejmě jiné. Mnozí z těchto bývalých aktivistů jsou dnes znechuceni a hluboce frustrováni, protože mají pocit, že bojovali za spravedlivější Polsko. Je třeba také uznat, že mnozí z nich za tento boj zaplatili obrovskou osobní cenu. Když jsem pracoval na vojvodském úřadě, často jsem se setkával s takovou nelibostí, když za mnou lidé přicházeli a říkali: "Vy tady pracujete na úřadě, vyděláváte dobré peníze, máte se dobře, zatímco mnozí bývalí aktivisté Solidarity jsou v bídě a vy jim nepomáháte.

Ani mě nepřekvapilo, že za mnou přišli, protože moje pozice byla poměrně významná, i když můj plat nebyl velký a sotva jsem vydělával do konce měsíce. Mimochodem, sám znám významného aktivistu Solidarity, který za svou činnost zaplatil obrovskou cenu - je to Marek Pudliński. Byl aktivistou v závodě Pollena-Astra, členem krajské rady "S" a jedním ze dvou lidí z našeho regionu (vedle Wojtka Kłyže), kteří byli zatčeni za pokus o zorganizování stávky. Byl internován, strávil dlouhou dobu ve vězení a po vyhlášení válečného stavu, přestože byl inženýr a velmi inteligentní člověk, nedostal žádnou práci a jeho rodina se rozpadla. Později mu vyšel vstříc zemský hejtman Jan Musiał a přijal ho na místo ředitele odboru zemského úřadu. Bohužel se Markovi Pudlinskému nepodařilo najít práci kvůli jeho rodinnému dramatu a propadnutí alkoholismu. V důsledku toho jsme byli nuceni ho propustit. Dnes žije v domově důchodců. A takových příkladů bylo více. Například předseda výboru Zbyszek Bortnik. Byl velmi rozhořčen, že mu v novém, polistopadovém Polsku nebyla nabídnuta žádná práce za jeho obrovský přínos v sociální oblasti pro KO Solidarita. Mimochodem, jsem přesvědčen, že kdyby se stal např. zemským hejtmanem, tak by - při své povaze - vyhodil nejméně polovinu zaměstnanců zemského úřadu.

Po likvidaci Przemyšlského vojvodství jsem získal práci na Celní inspekci a po její likvidaci na Úřadu daňové kontroly v Przemyślu, kde pracuji dodnes. Kromě toho jsem společensky aktivní ve Společnosti přátel vědy v Przemyślu. Na základě zkušeností ze svého prvního zaměstnání zastupuji TPN v rezidenční komunitě a organizuji přednášky, včetně spolupráce s Institutem národní paměti (IPN).

Rozhovor vedl a redigoval Jacek Borzęcki

——————————————————————————————————————

Pokračování vzpomínek, ale již z pozice důchodce (listopad 2022)

         Ve svých vzpomínkách jsem vynechal vlákno o Przemyšlském kulturním spolku, které je důležité už jen proto, že souvisí s jeho dnešní reaktivací.

Bude to také dobrá záminka k tomu, aby se opět představila přemyšlská nezávislá kulturní komunita.

Po vyhlášení stanného práva, na počátku 80. let, se v Przemyślu vytvořilo prostředí, které je dnes známé jako Kulturní podkroví. Samotný název pochází z názvu literárního a uměleckého časopisu, který v té době vycházel jako spiknutí proti úřadům a cenzuře. Tato činnost spočívala od roku 1983 v pořádání cyklických uměleckých výstav v kostelech s názvem Člověk - Bůh - svět a Dny křesťanské kultury. Setkání s umělci se konala také na autentické půdě na předměstí Przemyšlu v domě Marka Kuchcińského, pozdějšího maršálka polského Sejmu. Mezi hosty byli například: Roger Scruton, Tadeusz Mazowiecki, Ryszard Legutko, Zdzisław Najder, Leszek Moczulski, Jarosław Kaczyński, Zbigniew Romaszewski, Bohdan Cywiński, Krzysztof Dybciak, Jacek Maziarski, Adolf Juzwenko, Ludwik Dorn, Jan Szyszko a další. Někteří z těchto lidí byli již po roce 1989.

Po politických změnách v roce 1989 zaregistrovali lidé z široce nezávislého kulturního prostředí v roce 1990 sdružení pod názvem Przemyskie Towarzystwo Kulturalne. Prostory poskytlo město na adrese Wybrzeże Józefa Piłsudskiego 1 (dříve Manifestu Lipcowego), v činžovním domě, kde za komunistické éry působil Empik, neboli Mezinárodní tiskový a knižní klub, formálně předaný na počátku Przemyskému výboru občanů "Solidarność".

Tehdy se začala pořádat setkání se zajímavými lidmi a konference, k čemuž se využíval i zámek v Krasiczyně, a také hudební koncerty, na které se sjížděli hudebníci z Przemyšlska. V této době také začali do nedalekého Lvova a dalších míst cestovat lidé z Polska. V té době se v Przemyślu zastavovalo mnoho návštěvníků, kteří využívali tranzitu na východ.

Neobešlo se to bez publikační činnosti. Kromě 6 čísel časopisu "Kulturní podkroví" vycházel v letech 1989-1993 měsíčník "Spojrzenia Przemyskie" a v rámci Knihovny PTK byly vydány 3 kompaktní svazky, mimo jiné na tehdy "žhavé" téma: "Przemyśl Carmel".

Odrazem kvazipolitické činnosti bylo založení klubu "Nový stát" při Společnosti, který zval k přednáškám osoby zastávající významné veřejné funkce. 

Reforma veřejné správy na přelomu století se stala podnětem k založení Institutu regionální politiky při Společnosti. V rámci tohoto institutu jsou realizovány programy jako např.: Občanské vzdělávání, Dem-Lok. Místní demokracie (polsko-ukrajinská příhraniční spolupráce), Przemyšlská akademie - pro pokračování vzniku mezinárodní univerzity, Kulturní a přírodní dědictví, Ochrana životního prostředí a cestovní ruch, Regionální propagace, Strategie rozvoje regionu, subregionu a okresů. Ne všechny programy se podařilo rozběhnout, ale ty poslední vedly ke spolupráci, a to již na úrovni vládních a parlamentních struktur, s Władysławem Ortylem - spoluzakladatelem nejstarší polské zvláštní ekonomické zóny v Mielci - nebo ministryní regionálního rozvoje Grażynou Gęsickou (která zahynula při katastrofě ve Smolensku). Nejlepším výsledkem je program Východní Polsko podporující rozvoj těchto zemí, u jehož zrodu stál Institut regionální politiky Společnosti.

Při P.T.K. byl také založen klub "Nový stát", který převzal i organizaci setkání s lidmi zastávajícími významné funkce ve státní správě a samosprávě.

Na konci 90. let jsme se také vyjádřili k navrhované správní reformě a zrušení 49 provincií. Nejobsáhlejší studie na toto téma vypracoval Ing. Mariusz Kościelny, tehdejší ředitel Úřadu pro správu lesů. Obhajovali jsme tehdejší Przemyšlské vojvodství tím, že jsme navrhovali, aby se do Przemyšle přestěhovaly některé centrální instituce, aby tam byly umístěny úřady budoucího vojvodství, aby tam vznikla Przemyšlská akademie atd.

Dnes můžeme říci, že výzva k založení Przemyšlské akademie vyústila ve zřízení Státní vyšší odborné školy v Przemyślu. Kromě toho město získalo statut městského okresu a z provinčních úřadů zůstaly Celní komora a Zemský úřad památkové péče.

Největším úspěchem těchto nadregionálních počinů v rámci Przemyšlského kulturního spolku - pokračovatele samostatného kulturního prostředí Przemyšle - jsou však postupné ročníky konference Evropa Karpat, která je mimo jiné pokusem o dosažení statutu zemí v pohoří - po vzoru programů Evropské unie pro země v alpském pásmu. Neobvyklá jsou i místa konání těchto konferencí: první konference se konaly v Przemyślu a Krasiczyně, pozdější konference byly také samostatnými panely v rámci Hospodářského fóra v Krynici a Karpaczi. Mnohé z nich s podporou Kanceláře Sejmu a dalších institucí.

Dlouholetá činnost členů spolku vyústila v účast v občanských výborech, později i v politických stranách; zastávali také funkce v podnikání, místní samosprávě, státní správě a parlamentu. Časem, kolem roku 1997, to vedlo k ukončení činnosti spolku tím, že tehdejší sdružení nebylo zapsáno do Národního soudního rejstříku.

         Po deseti letech jsem se přihlásil do Společnosti přátel vědy v Przemyślu přinejmenším ze dvou důvodů: abych zdokumentoval a připomněl pobyt generála Władysława Anderse v Przemyślu v prosinci 1939 a abych ho v roce 2009 oslavil. 200 let rodiny Pawlikowských v Medyce, které se konalo u příležitosti 100. výročí založení TPN. Vlastní vzpomínku na generála Anderse realizovalo Towarzystwo Przyjaciół Przemyśla i Regionu (Společnost přátel Przemyśla a regionu), a to v rámci třídenních oslav rodiny Pawlikowských z Medyky: v ročence TPN Przemyśl, v roce 2009 byly vydány materiály z konference v MNZP, Vojvodská pedagogická knihovna přijala Józefa Gwalberta Pawlikowského za svého patrona, v Medyce byla rekonstruována pamětní deska Jana Gwalberta Pawlikowského, vysazeny pamětní stromy a založeno Sdružení přátel Medyky.

V roce 2013 jsem se podílel na oslavách 500. výročí narození Stanisława Orzechowského, jednoho z nejvýznamnějších politických spisovatelů Przemyšlska. Na tomto úsilí se mimo jiné aktivně podílel také Dr. Jan Musiał, a to i jako editor vydaných konferenčních materiálů.

Kromě popularizace vědy jsem se s využitím svých profesních zkušeností stavebního inženýra a úředníka podílel na opravě zatékající střechy vědecké knihovny a následném převodu knižního fondu a prostor knihovny do Národního muzea Přemyšlska.

         V roce 2021 však bylo rozhodnuto o obnovení činnosti Przemyšlské kulturní společnosti, která sídlí v bývalé sekci MPiK.

Sdružení Karpatských klubů Evropy, které vzniklo jako jeden z výsledků cyklických konferencí Evropa Karpat (uskutečnilo se 34 ročníků) - tak okamžitě našlo útočiště ve strukturách této společnosti, která bude i nadále psát její historii.

Dříve, tedy před reaktivací P.T.K. - MNZP vydalo reprint vydávaného literárního a výtvarného časopisu Kulturní podkroví, včetně materiálů z nevydaného posledního čísla.

Zásluhy Marka Kuchcińského ve funkci předsedy polského Sejmu - byť jen v roce 2018 - nelze přeceňovat ani na poli dosavadní činnosti v nezávislé kulturní komunitě.

Nakladatelství Sejm a MNZP vydaly publikaci s názvem. "Město statečnosti. Przemyśl ke 100. výročí znovuzískání nezávislosti" s jeho předmluvou.

Kromě toho připomínka osobnosti Andrzeje Maksymiliana Fredry u příležitosti celostátních oslav 550 let polského parlamentarismu. Záminkou k dokončení těchto oslav v Przemyślu byla studie TPN Dr. Andrzeje Króla: Sejmik panství Lvov, Przemyśl a Sanok v Sądowé Wišni za vlády dynastie Vasa (1578-1668). vydává TPN. Výsledkem těchto snah bylo také spolufinancování třetího svazku spisovatelových spisů vydaného Národním kulturním institutem nakladatelstvím Sejm, pamětní deska v kostele, zvon pojmenovaný po Andrzeji Maksymilianovi a jeho pomník s bustou - vše v areálu Kalwarie Pacławské, a v kostele otců reformátorů v Przemyślu restaurování pamětní desky A. M. Fredry pohřbeného v kryptě kostela.

Zasloužil se také o připomenutí malíře Mariana Strońského pamětní deskou v ulici, kde žil, o zřízení patrona zámeckého parku a stálé expozice v Městském historickém muzeu.

Aktivity na mezinárodním poli, zejména v rámci Visegrádské skupiny států, vyústily v připomenutí setkání hlav parlamentů v podobě náměstí a pamětního kamene, jakož i soch kopiníků a honvédů u Rytířské brány na Dominikánském náměstí s pamětní deskou.

Festival kultury republiky, pořádaný Kulturním střediskem v Przemyślu, s tradicemi předválečného tělocvičného spolku Sokol, za účasti takových osobností, jako byl profesor Zdzisław Krasnodębski nebo redaktor Bronisław Wildstein - se také neobešel bez potřebné podpory při zvaní takových lidí.

Na realizaci výše uvedených projektů se obvykle podíleli také lidé spojení s někdejším prostředím nezávislé kultury nebo pozdějším Przemyslovým kulturním sdružením. Nezbývá mi než se odvolat i na vzpomínky těchto lidí, protože konfrontace těchto lidí se současností - umožní nejen jejich připomenutí, ale také jejich věrohodnost a konfrontaci.

Waldemar Wiglusz