Kulturní prostředí opozice v Przemyślu v době stanného práva a budování nezávislé Polské republiky

(...)
a cítili jsme, že se sem budeme vracet znovu a znovu.
po železnici nebo balónem vypůjčeným z jiné éry.
představivost, protože v tento teplý srpnový večer
všechny hranice se nám otevřely

a Jeruzalém byl obnoven
(Wojciech Wencel "Večer v Przemyślu"
Ze sborníku "Polonia aeterna", Krakov 2018)

Nabídku napsat tento text jsem přijal v naději, že mé vzpomínky na lidi a problémy opozice spojené s Przemyślem a úvahy vyvolané obrazy uloženými v mé paměti mohou být užitečné pro čtenáře, kteří se o tuto problematiku zajímají. Byl jsem jejich "divákem a účastníkem" (podle známé formule Raymonda Arona), nejprve vzdáleným divákem v prostoru, pak jsem se trochu podílel na kulturních aktivitách Przemyšlské nezávislé komunity. Žil jsem ve Varšavě, pracoval jsem v Ústavu literárního výzkumu Polské akademie věd a působil jsem v Klubu katolické inteligence. Od konce 70. let jsem učil na katedře polonistiky Katolické univerzity v Lublinu, od roku 1985 na plný úvazek. Předtím jsem měl přednášky nebo se účastnil vědeckých konferencí a především jsem se setkával s redaktory a přispěvateli nezávislého časopisu pro mladé katolíky "Setkání", který vycházel v Lublinu a s nímž spolupracovali i studenti z Podkarpatské Rusi. Navzdory geografické odlehlosti mi Přemyšlsko už koncem 70. let nebylo cizí - soustředilo mou pozornost na současnou polskou problematiku.
Ale ještě předtím jsem se setkal s lidmi, kteří z těchto končin pocházeli. V prvním ročníku polonistiky na Varšavské univerzitě jsem chodil na hodiny k Józefu Kurylakovi a obzvlášť jsem si zapamatoval kurz němčiny, protože Józek s oblibou mluvil o Rilkovi, který mu byl blízký svou metafyzickou povahou (ať už byla definována jakkoli) a pravděpodobně i specifickým stylem středoevropské kultury, společným pro Halič a další provincie bývalé habsburské říše. V následujících letech se mi nějak ztratil z dohledu, pravděpodobně si bral děkanské volno a měl přestávky ve studiu. A tak jsem s potěšením po několika desítkách let četl jeho básně otištěné v "Kulturní půdě" a občas jsem ho potkával v přemyšlských pohostinských zařízeních, kde jedl obzvlášť chutné "kuřáky" (vím, o čem píšu, protože jsem nedávno strávil několik dní v Maďarsku). Bylo mi smutno, když jsem se dozvěděl o jeho kontaktech s SB. Na Katolické univerzitě v Lublinu jsem se v prvních letech svého působení s Markem Kuchcińským jistě letmo setkal, ale kvůli dojíždění do výuky každých čtrnáct dní jsem neměl čas se plně zapojit do divadelního a společenského života univerzity. Když si teď čtu živé vzpomínky na ty časy, nemohu toho litovat.
Przemyśl sedmdesátých let, doba prvního hnutí Solidarita a stanného práva - a to rozšiřuji časový záběr tohoto historického fenoménu i mimo (pseudo)právní nařízení, jako bylo formální zmírnění či ukončení polsko-jaruzalémské války, tedy od prosince 1981 do konce roku 1989 - se nám ve Varšavě či Lublinu jevil jako enkláva svobody v komunisty ovládaném Polsku. Svou jedinečnost poprvé prokázala římskokatolická církev v Przemyślu, v jejímž čele stál arcibiskup Ignacy Tokarczuk, jedna z nejvýznamnějších osobností té doby. Biskupem v Przemyślu se stal v roce 1962 a diecézi vedl až do roku 1993. Byl také autorem významných publikací, které se vymykaly cenzuře komunistického státu a udělaly velký dojem v katolických i opozičních kruzích (shromážděné mj. ve svazcích "Moc i wytrwałość", "Wytrwać i zwyciężyć", obě knihy vyšly v roce 1988).
V této jedinečné diecézi se pod vedením biskupa Tokarczuka rozvíjel náboženský život na mnoha úrovních, pastorace byla dynamická, byly organizovány Týdny křesťanské kultury a uskutečnila se kampaň na výstavbu kostelů, která neměla obdoby v celém sovětském bloku od Labe až po Tichý oceán. Historici se shodují, že v té době nabyla výstavba kostelů a katechetických bodů největšího rozsahu právě v přemyslovské diecézi. Arcibiskup Tokarczuk povzbuzoval věřící, aby stavěli církevní stavby bez povolení lidových úřadů, "na divoko", a tedy z hlediska zákonů platných v Lidové republice nezákonně.
Pod péčí církve v Przemyślu se mohla dobře rozvíjet intelektuální činnost: umělecká, literární, populárně-naučná, veskrze metapolitická. Vzpomínám si, že když jsem přicházel na přednášky v rámci Týdnů křesťanské kultury a později na kulturní aktivity přemyšlského opozičního prostředí, jakmile jsem opustil historické nádraží, dýchalo se mi lehčeji nejen díky čerstvému podkarpatskému vzduchu. Kromě setkání v interiérech kostelů a církevních sálů byla nezapomenutelná diskusní setkání v soukromých domech a zvláštním místem byla půda domu rodiny Kuchcinských. Mladý Marek, původně student dějin umění na Katolické univerzitě v Lublinu, pokračoval v rodinné tradici jako zahradník a zároveň rozšířil své aktivity do umělecké a vědecké oblasti - spoluorganizoval výstavy umění, autorská setkání a časem začal vydávat kulturní časopis. Mnoho setkání se konalo v podkroví jeho domu, které bylo k tomuto účelu upraveno a obklopeno velkou zahradou. To byl zřejmě jeden z důvodů, proč nové necenzurované periodikum dostalo název "Strych Kulturalny" (Kulturní půda), jehož redaktory byli Mirosław Kocoł, Marek Kuchciński a Jan Musiał, který je mi profesně nejbližší jako učitel polštiny.
II
S výjimečnými lidmi spojenými se zemí (resp. diecézí) Przemyśl, pozdějšími přispěvateli do "kulturní půdy", jsem se seznamoval od konce 70. let na jiných místech Polska, především ve Varšavě a Krakově.
Poprvé jsem se setkal se spoluvydavatelem knihy "Strych...". S Janem Musiałem jsem se musel poprvé setkat v Sandoměři nebo ve Vratislavi na konferencích lektorů literatury v seminářích pořádaných Katolickou univerzitou v Lublinu. Jan vyučoval polskou filologii na univerzitě tohoto typu v Przemyślu. Bylo těžké si představit, že se tento talentovaný polský filolog za několik let zapojí především do politické činnosti a ve službách Polské republiky se vyšvihne na senátora, vojvodu, předsedu Polské informační agentury... Poté se vrátil ke své vědecké a didaktické činnosti, publikoval cenné literárněvědné studie, zejména z oblasti dějin a teorie literární kritiky, která je mi blízká, a působil jako rektor Státní vyšší odborné školy v Przemyślu. V posledních letech se zřejmě vrátil k počátkům své životní dráhy a vyučoval v semináři lvovské arcidiecéze v Brzuchowicích (místo, které je rovněž spojeno se Zbigniewem Herbertem) a v semináři v Przemyślu.
S Janem Drausem, pozdějším rektorem Przemyšlské státní vyšší odborné školy (PWSZ) a podkarpatským senátorem, jsem se seznámil v 70. letech v kruzích kulturní a politické opozice v Krakově, protože studoval na Jagellonské univerzitě. Sblížili jsme se díky společným zájmům a bádání o velké nezávislé emigraci 20. století a později díky tisku děl na toto téma. Navzdory potížím a perzekucím ze strany komunistických úřadů neúnavně pokračoval ve své vědecké dráze a dnes se stal předním historikem nejnovějších dějin naší vlasti a autorem několika knih a ještě početnějších dokumentárních studií.
Mariusz Olbromski zahájil své občanské aktivity v lubaczowském Klubu katolické inteligence pod ochrannými křídly biskupa Mariana Jaworského, který byl v letech 1984-1991 apoštolským administrátorem v Lubaczowě, než se stal lvovským metropolitou, předsedou Římskokatolické biskupské konference Ukrajiny a kardinálem. Dnes je Mariusz autorem více než desítky knih, jak literárních, tak převážně básnických. Kromě toho je předním odborníkem na pohraničí a polsko-ukrajinské kulturní vztahy, má velké zásluhy o sbližování Poláků a Ukrajinců. Úspěšně působil jako ředitel Národního muzea v Přemyšlu a Iwaszkiewiczova literárního muzea ve Stawisku u Varšavy. Spolu se svou ženou Urszulou uspořádal řadu výstav, kulturních akcí a festivalů, včetně série mezinárodních setkání nazvaných "Dialog dvou kultur".
"Kulturní podkroví", chápané šířeji jako aktivní prostředí pořádající autorská setkání, výstavy, koncerty a disputace, mělo svá specifika. Při vzpomínkách a porovnávání různých míst a opozičních kruhů musím říct, že na půdě domu Kuchcińských panovala uvolněnější společenská atmosféra, kterou vytvářel hostitel, který do ní vnášel i prvky bohémské tradice s nádechem hippies. Nebyla v něm vůbec žádná chmurná zuřivost politických spolků ani doktrinářský fanatismus levicových skupin, které v té době již vzkvétaly a tak bujely za třetí republiky. Ale ani na půdě Marka Kuchcińského se nevyskytoval eklekticismus světonázoru, který byl v té době tak rozšířený - zmíněný umělecký estetismus se zajímavým a průkopnickým způsobem spojoval s křesťanskou filozofií, národními hodnotami a konzervatismem mírně liberálního zabarvení.
I v nezávislé Polské republice si Przemyśl a celé Podkarpatsko zachovaly svou jedinečnost a staly se baštou vlastenectví a katolicismu. Ani postkomunisté, ani levicoví liberálové zde nikdy nezískali převahu, ani nihilistická a zjednodušující hnutí moderní kulturní revoluce nezískala podporu. Pro mnohé v jiných oblastech Polska (a možná i Evropy), stejně jako pro níže podepsané, byl postoj občanů bývalé Haliče v posledních třiceti letech uklidňující. Záhada duchovní odolnosti Podkarpatska vyžaduje podrobný výzkum, ale již nyní lze identifikovat několik důvodů. Přenos polských tradic a vysoké západní kultury je zde silný, religiozita je vyšší než v jiných částech Polska. V úvahu je třeba vzít i estetický rozměr, vždyť vedle Malopolského vojvodství je to nejkrásnější region naší vlasti, který spojuje přednosti krajiny s půvabem architektury. Obzvláště mě dojímá pohled na trojúrovňové seskupení nádherných kostelů v Przemyślu, architektonický zázrak, který se dá ve světě srovnat snad jen s panoramatem Toleda při pohledu z druhé strany řeky Tajo.
Kulturní a politická jedinečnost Podkarpatska možná spočívá v kombinaci morálního a estetického rozměru - Herbert měl pravdu, když napsal báseň Síla vkusu, v níž obhajoval etické kvality krásy. Když přemýšlím o městech jihovýchodního pohraničí dnešní republiky, vybaví se mi také klasický esej Thomase Manna Lübeck jako duchovní forma života. Jeden z největších spisovatelů dvacátého století v něm píše o svém rodném městě, malém městečku na pomezí své vlasti, jako o mimořádně kulturně hodnotném prostředí, v němž tvořil svá díla.
III
Počátkem června 2019 vyšel úsilím Národního muzea v Přemyšlu cenný sborník, který je reprintem nezávislého (původně undergroundového) literárního a uměleckého časopisu "Strych Kulturalny", jak jsem již zmínil, redigovaného Markem Kuchcinskim a Janem Musialem, graficky upraveného Miroslavem Kocolem. Vím, že mnoho čtenářů bylo tímto krásně vydaným svazkem překvapeno. Jsme zvyklí na memoáry a historické práce, které nás informují o ad hoc, ryze utilitárních, cenzurou nepostižených publikacích, graficky chudých tiscích se sotva čitelným písmem na nekvalitním papíře - a tak s údivem listujeme časopisem plným básní a literárních skic, které zdobí reprodukce dobových výtvarných děl.
Časopis byl výsledkem několikaleté kulturní a politické aktivity prostředí přemyšlské inteligence. Od roku 1983 se zde konaly samostatné i kolektivní výstavy polských a zahraničních umělců, koncerty, besedy a autorská setkání. Městečko ležící na hranicích se Sovětským svazem kypělo kulturním životem na nejvyšší úrovni. Připomeňme si, že zde vystavovali například umělci takového kalibru jako Tadeusz Boruta a Henryk Waniek a že se zde setkávali spisovatelé Bohdan Cywiński, Ryszard Legutko, Leszek Moczulski, Tadeusz Mazowiecki a Jan Józef Szczepański. Vystoupili zde angličtí filozofové a umělci a Mark Lilla z Harvardovy univerzity (dnes významná osobnost světových humanitních věd).
Mezinárodní rozměr "Podkroví..." a doprovodných uměleckých akcí byl v té době obzvláště cenný a dnes je velmi působivý, uvědomíme-li si, že se jednalo o undergroundovou kulturní aktivitu v krajském městě. Od druhého čísla byly otiskovány texty britských umělců a vědců reprezentujících libertariánské, antikomunistické postoje, které se proto nemohly objevit v oficiální kultuře Polské lidové republiky a po roce 1989 byly obtížně přijímány i u nás. Jaký dojem na ně tento ostrov svobody ve špinavém rudém moři komunismu udělal, dokládá vzpomínka, kterou o desítky let později sepsal Roger Scruton, přední světový konzervativní filozof: "Všude, kam jsem přišel, bylo vidět, jak účinně komunistická strana opět zlikvidovala polskou občanskou společnost a zbytky ponechala církvi. (...) A pak jsem narazil na Przemyśl. (...) Jejich diskusní skupina byla popisována jako půda, a když jsem se s nimi setkal, ocitl jsem se v otevřené komunitě normálních lidí, kteří byli odhodláni žít, malovat, psát a diskutovat, jako by Strana nebyla nic víc než proud špinavé vody tekoucí v kanalizaci pod nimi."
Přesto je znalost tak cenného fenoménu svobodné kultury v Przemyślu 80. let minulého století mizivá, a to i v akademických studiích nebo studiích s takovými ambicemi. Mezi badateli tohoto desetiletí se o prostředí "kulturního podkroví" téměř nikdo nezmínil. Skromnost tvůrců tohoto fenoménu, pozdějších rektorů, vojvodů, senátorů, maršálů, byla chvályhodná, ale je načase s ní skoncovat a uvést tento cenný fragment tradice nezávislosti do kolektivního povědomí. Mlčení o úspěších Przemyšlského ostrova svobody s jeho "půdními" podniky je jedním z příkladů nerovnoměrného studia nedávných dějin vlasti, zejména kulturních. V průběhu let dominantní politická a mediální centra marginalizovala konzervativně-katolickou a radikálně nezávislou tradici. To ovlivnilo preference vědců a nerovnoměrné financování historického výzkumu a popularizačních kampaní. Začalo to už na začátku, ještě za existence Kulturní půdy - jeden charakteristický případ (dobrodružství s pařížskou Kulturou) jsem popsal v úvodu k výše zmíněnému reprintu Kulturní půdy.
Nepochybně ovlivněna vysokou úrovní a specifickým stylem kulturních aktivit a vydávání "Podkroví...". místní tradice staré více než tisíc let. Przemyśl byl městem kulturního pomezí, polskost zde zářila mnoha barvami a po staletí se zde rozvíjelo vzdělání na vysoké úrovni - v 15. století byla při katedrále zřízena kapitulní škola a v roce 1654 zde jezuité založili kolej. Moderní rozvoj vysokého školství má od roku 1990 pevné základy a duch místa přitahuje vynikající vědce, kteří přednášejí ve Společnosti přátel vědy nebo na Przemyšlské univerzitní koleji, ale také ty, kteří na zdejších univerzitách působí na plný úvazek, jako jsou významní historici Ryszard Terlecki a již zmíněný Jan Draus, přední polský lingvista a folklorista Jerzy Bartmiński a nejvýznamnější současný světový gombrowiczolog Jerzy Jarzębski. Zdá se mi, že jen málo obyvatel Přemyšlska ví, jaká třída učenců zde působila.
III
Je třeba upozornit na následující důležitou skutečnost. Přestože kulturní Strych začal vycházet koncem roku 1988, byl výsledkem několikaletého procesu, tedy komplexního kulturního života v Przemyślu. I z čistě technického hlediska šlo o pokračování a dokumentaci dřívější činnosti. Stačí připomenout následující fakta - skeče významných anglicky mluvících osobností zařazené do prvního čísla byly dodány mnohem dříve: esej Stefana Makowieckého. "Strach na půdě aneb antiutopie". (v příloze níže) měla premiéru v lednu 1987 a text Marty Sienické "Polský komplex a la Redlinski" Můj esej "Střední Evropa v polské národní a emigrantské publicistice", ohlášený v tomto čísle, byl doručen, jak uvádí "Kronika setkání strychových", v srpnu 1986. Tato skica se ve "Strychovi..." neobjevila. - Už si přesně nepamatuji proč, ale pravděpodobně proto, že jsem ji použil ještě před vydáním druhého dílu, na začátku roku 1989, v jiných čteních a publikacích.
"Kulturní podkroví (časopis a činnost celé komunity) z historického pohledu mělo originální rysy. Spojoval smysl pro tehdejší aktuální společensko-politické potřeby s vysokou uměleckou úrovní, poznávacími závazky a úctou k minulosti. Jednalo se o program v oblasti výtvarného umění, který uspokojoval náboženské potřeby veřejnosti ambiciózním uměním vytvořeným vynikajícími umělci. V prostorách kostela vystavovali svá díla s křesťanským obsahem známí polští malíři a angličtí hosté: umělci, kritici a filozofové umění.
Propojení kulturní tradice s nejmodernějším uměním, popularizace současného těžko přijatelného výtvarného umění, to byly moudré cíle výstavy a reprodukce těchto děl na stránkách Atticu. Jak řekl Jan Musiał při zahájení výstavy Zygmunta Czyze v suterénu kostela otců františkánů: "Nad hmatatelnými, na oko viditelnými hodnotami zpracovávaného materiálu stále hledáme konečnou hodnotu (Porębského termín), hodnotu, která nám otevírá skutečnost citlivěji, plněji vyzrálou, umělcem prožívanou: vyšší skutečnost, o níž se umělec snaží podat svědectví." (č. 1, s. 23)
Eseje prezentované na stránkách časopisu Przemyśl i dnes přitahují pozornost svými předvídavými tendencemi a odvážným pohledem do budoucnosti. Stefan Makowiecki se věnoval významnému žánru antiutopické prózy 20. století, dekonstrukci totalitních ideologií a režimů, analýze Zamiatinových děl. Huxley, Ayn Randová, Orwell a další spisovatelé. Přiblížil dějiny žánru době, kdy se na Západě formovala postmoderna. Byl to jeden z prvních odborných popisů nového fenoménu a nastupující éry nejen v umění. Po diskusi o poslední fázi vývoje antiutopie (Burgess, Konwicki, Harnick) napsal Makowiecki na konci náčrtu: "Způsobem vyprávění, tvorbou postav a obrazností mají tyto antiutopie nejblíže k poetice současného proudu experimentálního, postmoderního románu." Pozdější rozčarování způsobené postmoderní literaturou neubírá autorovi předcházející zásluhy o publikování v "Podkroví...".
Obsah attických textů byl od počátku vzdálen jakémukoli provincionalismu nebo nacionalistickým omezením. Svědčí o tom nejen poměrně velké zastoupení anglosaských autorů, kteří se v žádném místním prostředí opozice "Solidarity" včetně Varšavy nevyskytovali, ale také způsob, jakým byly prezentovány i velmi polské fenomény. Profesorka Marta Siennicka, spolu s Andrzejem Kopcewiczem autorka knihy "Historii literatury Stanów Zjednoczonych w zarysie. století XVII-XIX", Varšava 1983) spojil polské otázky (i ty provinční) s univerzálními problémy. Analýza Redlinského "Dolorada" spojuje polské komplexy a lokální problémy s podobnými americkými - provinční témata u nás a v USA tzv. etnický román a proud prózy o americké provincii. Autor ukazuje analogie mezi naším mýtem o Americe jako zemi zaslíbené a podobným americkým mýtem, který je jedním z intelektuálních základů Spojených států. Hledá také univerzální témata - střet mezi iluzí a současnou realitou, psychologické zrání hlavního hrdiny v konfrontaci s neznámou skutečností. Nakonec v polemice s Redlinskim klade otázky, které jsou aktuální i dnes: "Opravdu se svět nebo lidé dělí na Západ a Východ, jak si přeje autor knihy Dolorado, nebo je rozdělení subtilnější? Možná hranice probíhají apoliticky a nemusí se nutně shodovat s měnovými zónami? Možná je to právě otázka určité vyspělosti nebo jejího nedostatku?" (č. 1, s. 13).
Na schůzích opozice v Przemyślu zaznívaly myšlenky, které byly v té době nepopulární a jejichž zveřejnění vyžadovalo občanskou odvahu. Například při vymanění se z komunistického bloku jsme si Západ idealizovali. Jistě, nebyla to tak dekadentní Evropa jako dnes, ale nebyla to ani realita bez kazů, a to jsme chtěli vidět a hlásali ve sporech se zastánci komunistického systému. Zřejmě proto se tirády Rogera Scrutona proti politice západní levice a odhalování slabin socialistických idejí mohly objevit pouze v prostředí Przemyšlu a Kulturní půdy. A jakým šokem pro mnohé, včetně mě, byla teze anglického konzervativce (z roku 1988!), která tvořila název jeho rozhovoru s Janem Musiałem: "Evropské sjednocení je nesplnitelným snem světských byrokratů" . A pokračoval ve vysvětlování, co tím myslel: "Evropě hrozí právě dvě vážná nebezpečí: eroze národních loajalit a vznik nové ekonomické velmoci, která nemá vůli, prozíravost a prostředky k obraně" (č. 2, s. 31).
Četba Strych... a rozhovory s jeho redaktory a autory byly proto užitečné i v období politické transformace, které se krylo s počátkem třetí republiky. Upevnili osvědčenou axiologii, rozšířili znalosti, poskytli argumenty ve sporech z prvních dnů nezávislosti - jedním slovem, usnadnili pochod správným směrem, za což jsem jim osobně vděčný.

.