Moje vzpomínky na aktivity v letech 1982-1985

Černá třináctka z Przemyślu, skautský oddíl fungující při skautském oddíle při Střední průmyslové škole strojní a elektrotechnické v Przemyślu, byla jádrem nezávislého polského skautského/skautského hnutí vycházejícího z předválečné tradice.

.

Na vlně Solidarity v roce 1980 se změny dotkly mnoha oblastí života; kromě nezávislého odborového hnutí, studentského hnutí, uměleckého hnutí také skautského hnutí prostřednictvím některých instruktorů, ale také uvědomělých mladých lidí s vlasteneckými tradicemi, kteří chtěli nezávislost a odtržení od komunistického státního Polského skautského svazu, který se donedávna jmenoval Skautská služba pro socialistické Polsko (HSPS). Stojí za to dodat, že na mnoha školách bylo členství v skautu povinné, jako například na I. gymnáziu v Przemyślu, zatímco alternativou byl horší, protože přímo komunistický, ZSMP (Svaz polské socialistické mládeže - Polská sjednocená dělnická strana).

V roce 1981 se na strojní a elektrotechnické škole v Przemyślu, také díky několika studentům, mezi nimiž byli Andrzej Berestecki, Ryszard Wojnar a rádce skautů, učitel branné výchovy Ludwik Skwara, podařilo uskutečnit záměr přeměny družin vycházejících z tradice předválečného skautingu s tehdejším skautským slibem a skautským zákonem. Skautský slib zněl:

"Mám upřímnou vůli s celým svým životem.

sloužit Bohu a Polsku,

ochotně pomáhat druhým

a dodržovat skautský zákon".

Tento text byl pro komunistické úřady nepřijatelný; odkaz na Boha byl v rozporu s preferovaným ateistickým pohledem na svět.

Začalo to skautským slibem ve Slonimi nad Sanem, kdy více než 60 mladých studentů, převážně ze SPŠ strojní a elektrotechnické, složilo slib právě ve výše uvedeném obsahu. Každý z nich obdržel stylizovaný vypouklý skautský kříž s číslem (v komunistickém ZHP byly kříže ploché a bez čísel). V neobvyklé scenérii u ohně a loučí na místě slibu byla zakopána láhev - stroj času se slibem, jmény a příjmeními skládajících skautů. Byl to nesmírně slavnostní okamžik. V kmeni byly tři týmy: 11 Turistický, 13 Obranný a 14 Vodní, které úzce spolupracovaly. Znali jsme se velmi dobře, protože jsme spolu jezdili na tábory, zimní tábory, schůzky a akce.

Podrobněji se budu věnovat činnosti 13. skautského oddílu Jozefa Grzesiaka, od počátku známého jako Černá třináctka. Hnutí Černá třináctka vzniklo v Polsku a spojovala ho neobvyklá početnost a tradice předválečného skautingu. Pořádaly se i srazy Třináctky, byli jsme v kontaktu např. s Černou třináctkou z Krakova, navštěvovali jsme se. Důležitý byl pro nás patron oddílu Jozef Grzesiak alias Czarny, skautský vedoucí, voják AK a bojovník za nezávislost, pohřbený v Gdaňsku. Vzpomínám si, že jsme šli k jeho hrobu a setkali se s jeho ženou, která nám vyprávěla o prosinci 1970, kdy byly krvavě potlačeny dělnické demonstrace a pod jejími okny se střílelo. To na mě udělalo velký dojem. V roce 1983 jsem se stal skautským vedoucím Černé třináctky. V té době jsem byl žákem 4. ročníku Střední průmyslové školy strojní a elektrotechnické v Przemyślu s profilem obrábění. V našem týmu byl asi tucet spolužáků, kteří, když viděli, že držíme pohromadě, se k nám rádi přidali. Mimochodem, naše třída také nepatřila k těm skromným, např. za válečného stavu jsme navzdory vyhlášenému zákazu utekli z vyučování hned první jarní den (v zemi se ten den volalo po stávce), a to jednoduše tak, že jsme šli s kytarou skoro celá třída k tatranské mohyle. Co se stalo potom? Naše nepřítomnost byla považována za protest proti úřadům, museli jsme se vysvětlovat, předvolali si nás rodiče, vyslýchali našeho vychovatele a následující tři soboty jsme měli povinné veřejně prospěšné práce. Náhodou jsme se dozvěděli, jak vypadá svoboda a dodržování komunistických zákazů v reálném světě.

Všichni bez výjimky (a ve třídě byli jen samí kluci) jsme navštěvovali hodiny náboženství v katechetické učebně františkánského reformovaného kostela a mnozí z nás chodili na přednášky z reálné historie do Klubu katolické inteligence v kostele Nejsvětější Trojice. Stejně jako mnoho mladých lidí jsme i my nosili v oblečení odbojáře. Těchto projevů nezávislosti bylo mnoho, v hodinách, při setkáních s takzvanými zajímavými lidmi, při pochodech a dalších povinných aktivitách. A měli jsme různé učitele. Vzpomínám si, jak na základní škole učitel tělocviku uviděl na mém krku křížek (medaili), rozčílil se a vztekle mi ho rukou strhl. To pro mě bylo většinou nepochopitelné.

Když se vrátím k Černé třináctce, celé období, kdy jsem byl vedoucím týmu, bylo velmi aktivní (od 16. září 1983, kdy mě celý tým zvolil svým vedoucím, až do 20. dubna 1985, kdy jsem odstoupil kvůli maturitě).

Oddílové schůzky se konaly každý týden, družinové schůzky každý měsíc, o letních prázdninách a zimních prázdninách jsme jezdili na tábory. Veškerá naše činnost vycházela z předválečné skautské tradice, např. zájemci o vstup do našich řad museli projít zkušebním obdobím, získat skautskou odbornost a složit Lilijský slib, který byl předstupněm skautského slibu. Každodenní bohoslužbu doprovázely polní mše, stráž u hrobů Přemyšlských orlů, vlastenecké přednášky a pozvaní hosté, například Leszek Wlodek, skaut a voják Domobrany. Měli jsme vlastního kaplana, P. Stanisława Czenczka, a ve velké skupině jsme navštěvovali našeho biskupa Ignacyho Tokarczuka - byla to nezapomenutelná, přátelská setkání, trvala dlouho a bylo vidět, že biskupovi na nich záleží.

Dobře si vzpomínám, jak se ve dnech 12.-16. dubna 1984 naše družstvo zúčastnilo Sjezdu předsunutých družstev na SHS Perkoz v Mazurech. Na cestu nás vybralo Přemyšlské vojvodství, měli jsme se dobře prezentovat a v té době jsme byli sehraní, zpěvní, prošli jsme mnoha tábory a bivaky, každý měl skautský diplom nebo dovednosti, družina byla početná, rozdělená do několika oddílů. A z jejich pohledu by bylo všechno v pořádku, nebýt toho, že pro nás bylo přirozené, že jsme v neděli chodili do kostela všichni po dvou a po čtyřech, s kornety na ramenou, a účastnili se mše. Tak tomu bylo i v době, kdy byl nedaleký kostel plný lidí svědkem právě tohoto našeho chování. Na reakci jsme nemuseli dlouho čekat. Ve shromažďovacím táboře už na nás čekal velitel a další členové vedení a začaly rozhovory a vysvětlování: proč, proč, proč ne tady a že to bude mít následky. Tato informace se samozřejmě dostala i do Przemyšlského kroužku a další návrhy už nebyly. Stojí za to dodat, že Černá třináctka byla jednou z mála, která si vytvořila vlastní ústavu.

Celkově byla doba skautských let pro nás všechny mimořádným obdobím formování charakteru, vlastenecké výchovy, náboženského života, poznávání skutečné historie, druhých a přátelství. Ale také jsme začali jasně rozlišovat dobro od zla, pravdu od lži, komunistický stranický systém a demokratickou opozici. Tyto zkušenosti se mi vyplatily v dalších etapách života, tedy během studií při činnosti v Nezávislém svazu studentů na krakovské Akademii výtvarných umění, při činnosti v Občanském výboru pro Krakovskou Krowodrzu a při volbách 4. června 1989 jako šéf obchodu na kandidátkách Občanského výboru a NSZZ "Solidarita".