JAN DRAUS

Poválečný portrét opozičního Przemyslu

     Současný Przemyśl je jedním z nejpozoruhodnějších měst Rzeczpospolité nejen proto, že v poststalinské realitě skutečně symbolizuje a připomíná současníkům jihovýchodní pohraničí, k němuž vždy patřil, ale také proto, že po staletí nesl značné břímě dějin Rzeczpospolité. Nikdo se zde nezříká minulosti, protože historie určovala a určuje identitu, národní hodnoty, vlastenectví a kulturní toleranci. Paměť dějin přece není překážkou modernosti. Modernost zde znamená neustálé budování budoucnosti s respektem k nepředvídatelnosti minulosti.

Obyvatelé královského města Przemyšl, známého také jako "Malý Lvov", jsou hrdí na své půvabné a multikulturní město, které je plné kostelů a pravoslavných chrámů, četných památníků, pomníků a obelisků, pamětních desek a dalších artefaktů dokládajících více než tisíciletou historii. V roce 2018 tak prezident Polské republiky Andrzej Duda zařadil komplex starého města Przemyśl a pevnost Przemyśl mezi památky historie. Bohatství duchovní a hmotné kultury, které je zde patrné v každém zákoutí městského prostoru, doplněné východním jazykovým koloritem, totiž vytváří originální atmosféru života a lidské činnosti v pohraničí. Vždyť Przemyśl jako sídlo dvou církevních metropolí: římskokatolické a řeckokatolické, symbolizuje polské a ukrajinské kulturní dědictví, které si obvykle konkurují, čehož jsou viditelnými znaky pomník Přemyšlských orlů nebo zachovaná památka na "bitvu u Karmele". Ale po ozbrojené agresi Ruska proti Ukrajině (24. II. 2022), kdy pohraniční město Przemyśl otevřelo své srdce ukrajinskému obyvatelstvu prchajícímu před válkou, především ženám a dětem, a stalo se ústředním tranzitním centrem pro válečné uprchlíky, mu byl rozhodnutím ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského (11. VII. 2022) udělen titul "město záchranář". Tento ušlechtilý postoj obyvatel Przemyšlu a okolních měst ke svým východním sousedům, Ukrajincům, je v příkrém rozporu s minulostí, zejména s dosud živou vzpomínkou na genocidu na Volyni a ve východním Malopolsku. Naštěstí zvítězilo křesťanské heslo "přemáhej zlo dobrem", které pravděpodobně překoná minulost a v srdcích Poláků a Ukrajinců zavládne vzájemná dobrá vůle a harmonie.

Přestože Przemyśl byl vždy určován polsko-ukrajinskými vztahy, nelze si nevšimnout, že se do jeho historie zapsaly i jiné národy: Židé {od 11. století}, Arméni {od 15. století}, Němci, ale i Rakušané a Maďaři, spojení především s historií pevnosti Przemyśl, třetího největšího opevnění v Evropě {po Antverpách a Verdunu}. Připomínají to jak Przemyšlské válečné hřbitovy, tak obelisk Pax Vobis, věnovaný památce všech evropských národů padlých v bojích o pevnost Przemyśl.

Význam Przemyšlu na mapě republiky se neodvíjí jen od dávné minulosti, ale také od poválečných cest tohoto města k třetí nezávislosti. Konec druhé světové války koneckonců neznamenal svobodu, ale další zotročení. Změna německého okupanta na sovětského v případě Przemyślu vyvolala vzpomínky na sovětský teror v letech 1939-1941, na hranici na řece San a zejména na přemyslovskou železniční stanici Bakończyce, odkud byli Poláci deportováni do gulagů jak během okupace, tak v poválečném období sovětské poroby. Opakování blízkých represí, tentokrát prováděných s pomocí domácích komunistů a jejich bezpečnostních orgánů, utvářených podle sovětského vzoru, se týkalo nejen nezávislého podzemí polského podzemního státu, zejména vojáků ZWZ-AK a dalších poakowských či národních formací, ale také aktivistů legálních politických stran, stojících proti komunistům: Polské lidové strany a Strany práce. Do vězení byli odsouzeni také navrátivší se vojáci polských vojenských útvarů bojujících na všech frontách druhé světové války. Rozsah a povaha masových poválečných represí vedly k odlišným společenským postojům. Některé zastrašili, jiné zlomili a další vyprovokovali k dalšímu boji za nezávislost.

          Proces komunalizace země probíhal v několika fázích a vždy byl doprovázen různě intenzivní propagandou, terorem a represemi. Byli si vědomi odlišné vůle národa, o čemž svědčilo nejen zfalšované lidové referendum v roce 1946 a volby do Sejmu v roce 1947, ale i nezávislostní underground. Poslední "prokletí" vojáci byli zajati až počátkem 60. let 20. století. Dalšími světýlky naděje na svobodu byly revolty polských dělníků, protesty inteligence, četné opoziční skupiny, které vznikly v druhé polovině 70. let, zvolení krakovského kardinála Karola Wojtyly papežem Janem Pavlem II. a vznik dělnické a rolnické Solidarity, největšího protikomunistického sociálního hnutí v socialistickém táboře. Zavedení stanného práva a zákaz Solidarity jen dočasně utlumily naděje společnosti na svobodu. Navzdory tvrdým represím vzniklo podzemní hnutí Solidarita, které následně urychlilo proces zhroucení komunistické moci. K tomu přispěla nová kremelská politika perestrojky a glasnosti. Po 45 letech komunismu se konečně naplnily polské naděje na nezávislost.

      Katolická církev sehrála na polské cestě ke svobodě velkou roli, neboť působila jako strážce národních zázraků. Nejenže střežila víru, tradice a polskost, chránila národ před ateismem a porobou, ale také podporovala všechny projevy snah o nezávislost. Přestože sama zažila represe a utrpěla oběti, ukázala se být v době komunismu oporou vlastenectví, a to díky silnému společenskému poutu na náboženském základě. Tuto roli katolické církve nejvýrazněji symbolizuje vynikající postava řádového biskupa v Przemyślu Ignacyho Tokarczuka {1918-2012}, pozdějšího prvního arcibiskupa metropolity v historii diecéze.

       V době, kdy skončila více než 27 let trvající éra vlády arcibiskupa Ignace Tokarczuka, ztratil poválečný Przemyśl své postavení pohraničního města, a to nejen proto, že se nestal hlavním městem Rzeszowského vojvodství, ale také kvůli válečnému zničení a značnému vylidnění. Demografické ukazatele začaly stoupat až po roce 1975, kdy se stalo sídlem Přemyšlského vojvodství. Neztratila však svou vlasteneckou tvář, kterou oceňovalo obyvatelstvo pohraničí žijící ve městě a vystěhované do pojaltského Polska. Během komunistického období byl Przemyśl popisován jako vzpurné, náboženské a strážcovské město. Předválečná multikulturní tvář se prakticky omezovala na ukrajinskou menšinu, která z různých důvodů nadále upadala, zejména po zrušení řeckokatolické církve v roce 1946 a přechodu tohoto vyznání pod křídla římskokatolické církve. Tato skutečnost byla příčinou konfliktu s komunistickými úřady o karmelitánský kostel a klášter, který po rakouském potlačení bosých karmelitánů sloužil od konce 18. století jako katedrála uniatské církve. V té době karmelitáni proti vůli komunistických úřadů, ale se souhlasem přemyšlského biskupa Franciszka Bardy a primasa Stefana Wyszyńského, převzali tento chrám. V roce 1952 však byly v rámci tzv. proticírkevní ofenzívy násilně odstraněny a kostel i klášter převzala státní pokladna. Vrátili se až v roce 1955, kdy se blížilo politické tání. V době vrcholící komunistické represe bylo pro obyvatele Przemyślu obtížné organizovat demonstrace, i když se to plánovalo. S karmelitány se solidarizovali masovou účastí na bohoslužbách a modlitbách.

Sotva utichl konflikt o Karmel, komunistické úřady udeřily na salesiánskou varhanickou školu v Przemyślu, která fungovala od roku 1916. Nebylo možné skrýt, že cílem byla její likvidace, na kterou se dlouho připravovalo. Poslední útok policistů a příslušníků UB na školu se však odehrál 2. října 1963. V průběhu vystěhovávání se za zvuku salesiánských zvonů objevily desítky farníků, kteří se snažili bránit studenty, učitele a školní majetek, který byl násilně odváděn z budovy. Následoval střet s vládními úředníky. Podobný scénář se odehrál i následující den s mnohem větším počtem farníků. 500}. V důsledku toho bezpečnostní orgány zadržely 47 osob, z nichž 6 bylo odsouzeno k trestům odnětí svobody v rozmezí od 3 měsíců do jednoho roku. Salesiánská varhanická škola, jediná v Polsku a Evropě, bohužel zanikla.

          V poválečných letech došlo v Przemyślu také k represím proti podzemnímu Sdružení svobody a nezávislosti {WiN}, legálně fungujícím politickým stranám: Polskie Stronnictwo Ludowe {PSL} a Stronnictwo Pracy {SP} a podzemní mládežnické organizace. 

          WiN, která vznikla na základě ZWZ-AK, kádrové vojenské organizace NIE, generála Augusta Fieldorfa a Delegace ozbrojených sil vlasti, měla dobře organizované struktury jak v Przemyślu, tak v okrese. Stalo se tak díky dvěma konspirátorům: Bronisławu Wochankovi {1901-1967}, pseudonymu "Ludwik", prvnímu inspektorovi inspektorátu ZWZ Przemyśl a skutečnému organizátorovi Przemyšlského okresu ZWZ-AK, a Władysławu Kobovi {1914-1949}, pseudonymu "Rak", původně příslušníku Jarosławského okresu ZWZ-AK, kde velel sabotážní četě, a od roku 1944 adjutantovi velení Przemyšlského okresu AK. Po skončení války a rozpuštění AK zůstali Bronisław Wochanka a Władysław Koba v konspiraci a působili v NIE, v Delegaci ozbrojených sil {DSZ} a od září 1945 ve Sdružení Svoboda a nezávislost. V letech 1946-1947 Wochanka jako předseda okresu WiN Rzeszów s vědomím poručíka Łukasze Cieplińského, předsedy Hlavní rady WiN, odstoupil z dalšího boje proti komunistickému režimu a podrobil se amnestii, zatímco Władysław Koba, který vykonával následující funkce: předseda Rady WiN Przemyśl, předseda okresu WiN Przemyśl, zástupce předsedy okresu WiN Rzeszów, byl v roce 1947 - po Wochankově odstoupení - jmenován předsedou okresu WiN Rzeszów. Dne 26. září 1947 byl však v Przemyślu zatčen a uvězněn na zámku v Rzeszowě. V roce 1948 byl Władysław Koba odsouzen Vojenským obvodním soudem v Rzeszowě k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán 31. ledna 1949 střelou do týla. Byl tajně pohřben na hřbitově v Rzeszówě-Zwięczyci, aniž by o tom byla informována jeho rodina. Jeho ostatky byly nalezeny a identifikovány Institutem národní paměti v roce 2015 a v Przemyślu byl uspořádán slavnostní státní pohřeb hodný hrdiny, který se konal 17. září 2016. Byl uložen do rodinné hrobky na hřbitově Zasański v Przemyślu. V roce 2008 prezident Polské republiky Lech Kaczyński vyznamenal Władysława Kobu Komandérským křížem s hvězdou Řádu Polonia Restituta a v jeho rodném městě Jaroslawi mu byl postaven pomník.

      Po povýšení Wochanky a Koby do okresu WiN Rzeszów převzal v roce 1946 vedení Rady WiN v Przemyślu kapitán Władysław Szechyński {1907-1950}, přezdívaný "Kruk", absolvent učitelského semináře v Przemyślu, profesionální důstojník polské armády a obětavý konspirátor. Mezi jeho spolupracovníky patřili: Ryszard Kornicki alias "Drzymała", Emilia Wajda alias "Wrzos", Tadeusz Miller alias "Tami" - redaktor Przemyšlského podzemního časopisu Sdružení WiN s názvem "Wolność Słowa", Kazimierz Sochański alias "Kulesza", Jan Engel alias "Baczynski" - tiskař "Wolność Słowa", Aleksy Gilewicz alias "Argus" - historik, středoškolský učitel, Jan Wojtowicz. Na druhé straně ve struktuře Inspektorátu zpravodajské brigády WiN Przemyśl {"Most"}, v jehož čele stál Adam Wohański alias "Dunka", působili: Kazimierz Olsiński alias "Wierusz", Maria Walicka alias "Maryla". "Maryla" {jako městská architektka se zasloužila o výstavbu pomníku vděčnosti Rudé armádě v Przemyślu}, Zygmunt Felczyński alias "Mnich" - náměstek przemyského prefekta, Józef Szumowski, Jan Rawski, Alicja Wnorowska, Irena Szajowska, Adam Zaleszczyk, Zygmunt Hemerling, Władysława Makar. V roce 1947 se bezpečnostní složky v Przemyślu vypořádaly se 49 aktivisty WiN, ale 40 lidí bylo zatčeno a souzeno. Na výjezdním zasedání Vojenského obvodového soudu v Rzeszowě v Przemyślu {18.V.1948} byli k trestu smrti odsouzeni: Władysław Szechyński a Kazimierz Sochański {Bierut jim změnil trest na doživotí}; na doživotí: Ryszard Kornicki a Jan Wojtowicz, ostatní k trestům odnětí svobody. V důsledku krutého mučení během vyšetřování ve vězeňské nemocnici zemřel Władysław Szechyński 30. ledna 1950. Byl pohřben ve Wronkách, ale v roce 1970 byly jeho ostatky uloženy na Zasanském hřbitově v Przemyślu. Przemyšlským bezpečnostním složkám se nepodařilo zatknout Józefa Buczyjana a Helenu Mościckou, kteří se úspěšně skrývali až do poloviny 50. let. Je třeba poznamenat, že v listopadu 1947 byl zatčen plukovník Łukasz Ciepliński, předseda IV. hlavního výboru WiN, a jeho nejbližší soudruzi, kteří byli odsouzeni k trestu smrti {jen Ludwik Kubik dostal doživotí}. Rozsudky byly vykonány 1. března 1951.

Okresní výbor Mikolajczykovy Polské lidové strany {PSL} v Przemyślu byl ustaven 26. srpna 1945 a vyrostl z podzemních lidových struktur: SL "Roch", Selské prapory a Lidová bezpečnostní stráž. V čele všech struktur stál Roman Kisiel {1916-1981}, přezdívaný "Sęp". Podle názoru historiků byl barvitou a kontroverzní osobností. Za svou poválečnou činnost byl čtyřikrát vězněn bezpečnostními orgány. Jeho první zatčení {duben-červenec 1946} souviselo s kampaní za lidové referendum a represemi proti aktivistům Mikołajczykovy PSL, která se nepřipojila k tzv. společnému hlasovacímu bloku s komunisty a v referendu dvakrát hlasovala "ne" {30. 6. 1946}. {30 VI 1946}. V červenci byl propuštěn poté, co se zavázal spolupracovat s UB, což však neučinil. Jeho druhé zatčení následovalo po rozbití okresního předsednictva PSL v Przemyślu UB a dočasném uvěznění jeho aktivistů {7. září 1946}, což vedlo k pozastavení činnosti stranických struktur během volební kampaně do Sejmu. Ačkoli Roman Kisiel již nebyl úřadujícím prezidentem {jako úřadující prezident: Antoni Wachta}, byl 8 měsíců vězněn. Po propuštění z vězení odjel do Vratislavi, kde byl v říjnu potřetí zatčen a předán rzeszowské policii {říjen 1947}. Po odchodu z vězení odešel opět do Dolního Slezska, kde v roce 1949 vstoupil do Jednotné lidové strany a byl registrován WUBP ve Vratislavi jako informátor {ps. "Korfanty"}. Brzy se vrátil do vlasti a v roce 1950 založil podzemní organizaci: Polskie Powstańcze Siły Zbrojne {PPSZ}, která působila v okresech Przemyśl, Jarosław a Przeworsk do roku 1952. V důsledku zásahu proti této organizaci zatkl bezpečnostní úřad 128 osob. V důsledku toho bylo v roce 1953 odsouzeno 75 členů PPSZ k trestům odnětí svobody. Roman Kisiel byl odsouzen k trestu smrti, který byl změněn na 15 let vězení. Propuštěn byl v roce 1956. Zpočátku pobýval v Jelení Hoře, ale v roce 1959 se vrátil do Przemyślu, kde působil ve strukturách ZSL a ZBoWiD. Kromě toho byl v letech 1965-1970 potřetí evidován StB jako tajný spolupracovník pod pseudonymem "Roman".

    Spory kolem životopisu Romana Kisela se vedly nejen o jeho agitační vazby na bezpečnostní orgány nebo o vytváření struktur Občanské domobrany jeho podřízenými {v té době v oblasti Rzeszowa nevídaný příklad}, ale také o dosud ne zcela objasněné události z roku 1945 {únor-květen}, související s polsko-ukrajinskými vztahy v okrese Przemyśl. V té době se na stránkách historie objevilo mnoho represivních akcí proti ukrajinskému obyvatelstvu podezřelému ze spolupráce s Ukrajinskou povstaleckou armádou. Některé z nich {včetně Małkowic a Skopowa} byly podle zprávy Okresního úřadu Veřejné bezpečnosti v Przemyślu přiřazeny k jednotce Romana Kisela. Je třeba dodat, že v roce 1991 prohlásil Rzeszowský vojvodský soud rozsudek z 3. dubna 1953 nad Romanem Kisielem za neplatný a připsal jeho činnosti v PPSZ zásluhy o samostatnou existenci polského státu. Na druhou stranu, když v roce 2014 položily městské úřady květiny na jeho hrob během oslav Národního dne vojáků války v Przemyślu, objevily se na sociálních sítích, v místním tisku a na výstavě pod širým nebem věnované vojákům války války v Przemyślu informace o jeho nejednoznačné a kontroverzní činnosti.

        Křesťanskodemokratická politická strana Karola Popiela, Strana práce, byla také součástí poválečné historie opozice Przemyšlu vůči komunistickému režimu. Její vznik a působení v Przemyślu je spojeno s osobností otce Tadeusze Wieloboba {1906-1971}, rodáka z Przemyślu, vynikajícího poválečného katechety Pedagogického lycea, Základní školy Adama Mickiewicze a po určitou dobu také Státního lycea oděvního průmyslu v Przemyślu. Během okupace nejprve spravoval farnost Medyka {po zavraždění otce Szymona Korpaka NKVD v roce 1940} a od roku 1942 byl farářem farnosti Chyrów {po zavraždění otce Jana Wolského v červnu 1941 ustupující Rudou armádou}. Když se o. Wielobób v polovině roku 1945 vrátil do Przemyślu, rozhodl se nejprve působit ve Straně práce [SP] s odkazem na o. Jana Wolského, předválečného křesťanskodemokratického aktivistu. Poté, co 22. ledna 1946 navázal kontakt s Dr. Teofilem Niećem, který se brzy stal předsedou Zemského výboru SP v Rzeszowě, založil v Przemyślu Kroužek SP, který se brzy přeměnil na Okresní výbor, jehož se stal předsedou. Díky jeho autoritě a aktivitě patřila struktura SP Przemyśl s více než 600 členy k významným v Rzeszowském vojvodství. Svědčí o tom nejen 3 obvody SP Przemyśl, které jsou podřízeny okresní radě: Przemyśl-City {předseda: Dr. Władysław Kropiński}, Przemyśl-Zasanie {předseda: Marian Homplewicz}, Przemyśl-Błonie {předseda: Jan Kosiński}, ale také 3 další kroužky v okrese Przemyśl: v Dubiecku {předseda: P. Władysław Leśniak}, Śliwnici a Nienadowě. Kromě toho byly z jeho iniciativy založeny kroužky SP: v Sieniavě {předseda: Jan Rysiakiewicz}, v němž působili páter Henryk Uchman a páter Michał Woś, a v Radymně {předseda: páter Konstanty Chuchla}. Mezi nejaktivnější aktivisty přemyšlských struktur SP patřili - kromě předsedů -: Stanisława Bielcowa, prof. Jan Wojciechowski, Józef Sajdak, Kazimierz Sochański, Karol Krysiński, Lech Błotnicki, Mieczysław Awrylewicz {tito tvořili okresní představenstvo SP} a Tadeusz Muller, Paweł Fostacz, Paweł Gaweł, Waleria Widuchowa, Franciszek Zajączkowski, Władysław Vogelgezang, Stanisław Nowosielski, Rudolf Kapralski, Kazimierz Czaja, Aleksander Buczyński a Emil Czerny, bývalý velitel ZWZ-AK okresu Przemyśl {do svého odchodu do Dolního Slezska} a Ryszard Siwiec, pozdější hrdina tří národů: Polsko, Česká republika a Slovensko.

    Strana práce, stejně jako PSL, zaujala opoziční postoj nejen proti volebnímu bloku sdílenému s komunisty a jejich satelity, ale také se v lidovém referendu rozhodla hlasovat "ne" na první otázku {"Jste pro zrušení Senátu"}. Současně - na rozdíl od PSL - si Zemské předsednictvo SP v Rzeszowě ponechalo "volnou ruku" při odpovědi na druhou otázku, neboť většina členů se vyslovila pro záporné hlasování. Důsledkem výše uvedených rozhodnutí byly represe proti aktivistům SP, které spočívaly především v jejich vyloučení z národních rad, volebních komisí a nevydávání povolení k předreferendovým shromážděním a jiným formám agitace. Je třeba zdůraznit, že SP nebyla masovou stranou jako PSL, která nesla hlavní tíhu komunistických represí, včetně tajných vražd (příklad Władysława Kojdry} nebo četných zatýkání. Tak po zfalšovaném referendu, v důsledku provokace prokomunistické skupiny "Zryw", působící uvnitř Křesťanskodemokratické strany, kdy komunisté zakázali Karolu Popielovi, předsedovi SP, konání sjezdu strany, pozastavilo Hlavní předsednictvo činnost Strany práce {14. července 1946}. Teprve tehdy začaly represe proti křesťanskodemokratickým aktivistům, obávajícím se jejich podzemní činnosti. WUBP v Rzeszowě založila tzv. "případy", mimo jiné proti otci Tadeuszovi Wielobóbovi, ve snaze dokázat, že jeho činnost byla namířena proti lidové vládě. V důsledku toho byl zbaven místa katechety na školách v Przemyślu. Sledování, prohlídky a výslechy přemyšlských kadetů ukázaly, že někteří z nich patřili ke sdružení WiN: Kazimierz Sochański alias "Kulesza", Tadeusz Muller alias "Tami" a otec Tadeusz Wielobób byli spojeni se zpravodajskými brigádami WiN. Na druhé straně dva kněží ze Sieniawy: Henryk Uchman a Michał Woś spolupracovali s Národní vojenskou organizací a jednotkou Jana Totha alias "Mewa", za což byli v roce 1950 odsouzeni k několikaletým trestům vězení.

        Přemyslovskou kartu boje proti komunismu psali také mladí lidé v podobě několika podzemních organizací. Jednou z prvních takových organizací založených na jaře 1945 v Przemyślu byl Svaz polských skautů {ZHPK}, který vznikl z iniciativy Leszka Włodka {1930-2022}, skauta a vojáka AK. Navazoval na Podzemní svaz polských skautů, který fungoval od roku 1943 a který se přetransformoval na Tajný svaz polských skautů. Tehdy ji tvořili ministranti z reformované církve: Jerzy Ujejski, Kazimierz Ujejski, Leonard Lenart, Zbigniew Grochowski, Wacław Kasperski, Zbigniew Skarbek, Zygmunt Mikołajczyk, Zdzisław Pobidyński, Zygmunt Błaszewicz a Ryszard Paprocki. ZHPK vedl Zbigniew Grochowski, tehdejší vedoucí 3. týmu ZHP Jana Sobieského v jedné z přemyšlských středních škol. Role instruktora se naopak ujal Leszek Włodek. Z bývalých ministrantů se kromě Grochowského k organizaci připojil pouze Wacław Kasperski. V jejích řadách se tak objevila nová jména: Józef Andruch, Marian Babiarz-Kasprowicz, Ludwik Bagiński, Ryszard Czekajski-Czekajowski, Jan Kruk, Lesław Sowiak, Janusz Szajna, Artur Szałajko a Zbigniew Walczak. Prováděli sebevzdělávací činnost a také shromažďovali zbraně a munici, které hodlali předat partyzánským jednotkám chránícím polské obyvatelstvo před Ukrajinskou povstaleckou armádou. Když se Eleonora Korzeniowska, která s touto mládežnickou skupinou spolupracovala, připojila k partyzánské jednotce podporučíka Ryszarda Kraszky, přezdívaného "Pirát", a podporučíka Jerzyho Jankowského, přezdívaného "Jastrzębiec", přilákala k sobě několik členů ZHPK. Brzy, v červnu 1945, se jednotka rozpustila, všichni se vrátili domů a ZHPK přestala existovat.

    V dubnu 1947, poté co se Leszek Włodek prozradil PUBP v Przemyślu, se pokusil založit novou organizaci s názvem Konfederacja Patriotów Polskich {KPP}. Ve Vratislavi do ní získal Eleonoru Korzeniowskou, Włodzimierze Czuchmana, Wacława Kacperského, Zbigniewa Grochowského a Aleksandra Kaniu. Do prosince 1947 se objevily další dva názvy této organizace: Konfederacja Polski Niepodległej {KPN} a Všeobecná konfederace nezávislého Polska {GKPN}. Je pravděpodobné, že Konfederace polských vlastenců změnila název. Není známo, zda GKPN vyvíjela nějakou činnost, kromě toho, že do ní byl v roce 1948 přijat Czesław Dumicz a že si Włodek a Korzeniowska vyměňovali dopisovou korespondenci. Nakonec koncem roku 1949 zatkla Bezpečnostní kancelář Wacława Kasperského a Leszka Włodka a v lednu 1950 i zbývající členy GKPN {kromě Aleksandra Kanii}. Na základě procesu před Vojenským obvodovým soudem v Rzeszowě byla na výjezdním zasedání v Przemyślu {19. června 1950} Eleonora Korzeniowská {zemřela 26. září 1950 po převozu do nemocnice v Przemyślu} odsouzena na doživotí, ostatní byli odsouzeni k trestům odnětí svobody od 10 do 13 let, které byly po odvolání sníženy. Iniciátor těchto organizací Leszek Włodek strávil čtyři roky ve vězení. 

     V roce 1947 působila v Przemyślu po tři měsíce {červen-srpen} Mládežnická podzemní armáda {MAP}, kterou založil Janusz Michniowski alias "Czarny". Sdružovala mladé lidi z Morawského gymnázia, Střední pedagogické školy a Střední obchodní školy. Účastníky tohoto spiknutí z pověření Michniowského organizoval Zbigniew Grochowski. Přísahu podmiňující vstup do MAP v kostele františkánů složili: Wacław Kacperski, Ludwik Rajter, Kazimierz Śladek, Zdzisława Stankowska, Alicja Stankowska, Danuta Stec, Barbara Szymalikowska a Ludmiła Jędruch. Důvodem rozpadu sotva vzniklého spiknutí byla nedorozumění Grochowského s Michniowským. Proto Michniowski v září 1947 odjel do Štětína, kde založil Polskou podzemní armádu, kterou Bezpečnostní úřad rychle rozluštil a jejího organizátora zatkl. Rozsudkem Vojenského obvodového soudu ve Štětíně z roku 1949 byl odsouzen na doživotí, které mu bylo nakonec změněno na sedm let. Grochowski naopak pokračoval ve spolupráci s Leszkem Włodkem. Po svém zatčení při výslechu v roce 1950 prozradil, že existuje podzemní armáda mládeže. Šetření UB v rámci MAP však bylo pravděpodobně přerušeno. 

    Mnohem déle existovala tajná skautská organizace pod názvem Indiánská zástava. Založil ji v září 1949 Zenon Pobidyński {b. 1932} v důsledku rozpuštění oddílu ZHP na gymnáziu v Przemyślu. Nesouhlasil s komunizací skautingu a rozhodl se vést stávající tým ve spiknutí. Zahrnovala: Jerzy Tobiasz, Mieczysław Byk, Jan Dytyniak, Zdzisław Szponarski, Jan Mikicki, Bolesław Gola, Zdzisław Grabowski, Czesław Perdeus, Julian Wojtowicz a Jerzy Żakel a od roku 1950 Kajetan Klekot a Ryszard Mikołajewski a Ryszard Kotowicz a Stanisław Pikłowski {oba Pobidyńského kolegové}. K zásahu proti organizaci přispěla indiskrétnost Pobidynského kolegů a skutečnost, že UB naverbovala Ryszarda Kotowicze a Jana Dytyniaka. V červnu 1951 byl Pobidyński a většina členů Indiánské zástavy zatčena. Po výsleších byli všichni propuštěni, kromě Pobidyńského a Pikłowského, kteří stanuli před soudem. Rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Rzeszowě ze dne 28. září 1951 byl během výjezdního zasedání v Przemyślu Zenon Pobidyński odsouzen k pěti letům odnětí svobody a Stanisław Pikłowski ke čtyřem letům odnětí svobody. V roce 1953 byl Pikłowski na základě odvolání amnestován a propuštěn {pravděpodobně tehdy souhlasil se spoluprací s Úřadem bezpečnosti}, zatímco Pobidyńskému byl trest snížen na 3,5 roku a v roce 1954 byl podmíněně propuštěn. Pobidynského sledování pokračovalo dalších více než 20 let.

        V letech 1948-1951 působila v okrese Przemyśl Liga boje proti bolševismu - východní kádr. Založil ji v roce 1948 důstojník UB v Przemyślu a Przeworsku poručík Leopold Machunik, než byl vyloučen ze služby {1. srpna 1948}. Organizací Ligy proto pověřil Zbigniewa Zimoniho z Rybotycze, který přibral Edwarda Petzela a Jana Capu-Czarského. Protože cílem této organizace bylo mimo jiné shromažďovat zbraně, naverbovali Bolesława Burnatowského, který zastřelil milicionáře Andrzeje Sroku. V roce 1950, kdy Cap-Czarski odešel studovat do Vratislavi, byl pověřen organizací vratislavské pobočky Ligy pod názvem "Kadra Zachód", zatímco název struktury v Przemyślu byl doplněn: "Kadra Wschód". Ve Vratislavi se mu podařilo získat Kazimierze Bolechowského a Jerzyho Daleckého, s nimiž bydlel na studentské koleji. Oba pocházeli z Przemyślu. Jakmile Liga v roce 1950 zahájila letákovou kampaň, byli její organizátoři vyšetřováni a zatčeni Bezpečnostním úřadem. Machunik, který se před soudem snažil dokázat, že založení Ligy bylo záměrnou provokací s cílem zničit jiné organizace, byl odsouzen k 15 letům vězení. V odvolacím řízení mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 5 let a 4 měsíců. Petzel byl odsouzen na 12 let a Zimonia na 10 let vězení. Kromě toho bylo 14 členů organizace, včetně Kazimierze Walczaka alias "Krzysztofa", který pocházel z Tarnopole, odsouzeno k trestům odnětí svobody v rozmezí od 2 do 10 let. {10 let}. Všechny tresty uložené Vojenským obvodovým soudem v roce 1951 byly ve druhé instanci sníženy.

     Blížící se politické tání podnítilo několik studentů Morawského gymnázia v Przemyślu, aby v prosinci 1955, během vánočních prázdnin, založili podzemní organizaci s názvem Sbor nezávislého Polska. Jejím zakladatelem byl Jan Stelmaszczyk alias "Strumień", "Andraszek", který do tohoto spiknutí naverboval svého přítele Franciszka Kozaka alias "Czajku", který žil ve Śliwnici. Andrzej Katan, pseudonym "Sambor", a Stanisław Danko, pseudonym "Lew", žijící rovněž ve Śliwnici, brzy vstoupili do řad Nezávislého polského sboru. V únoru 1956 všichni účastníci spiknutí složili přísahu {text sestavil Stelmaszczyk} a zároveň změnili název organizace na Sbor nezávislého Polska. Stanovili si také tyto cíle: společná četba knih týkajících se partyzánské problematiky, výlety do lesů, vojenský výcvik, sběr bílých a pokud možno střelných zbraní. Blížící se jaro podnítilo Stelmaszczyka k napsání dopisu Kozakovi, který obsahoval mimo jiné tyto pasáže: "Nevím, jestli už víte o tom, že B. Bierut zemřel 12. března, no, a teď bychom to měli nějak "oslavit". Pokud jste sbírku ještě neudělali, udělejte to co nejdříve a trochu si zacvičte v lese {zapomeňte na les}. Připravte si zbraně, v blízké budoucnosti očekávejte 'něco'." Naštěstí dopis prověřila bezpečnostní policie v Przemyślu, která identifikovala odesílatele/autora a zahájila vyšetřování. V bytech Stelmaszczyka a Kozaka byly provedeny domovní prohlídky {16. března 1956} a byla připravena obžaloba s úmyslem předat případ soudu pro mladistvé v Rzeszowě. Dne 2. dubna 1956 však zemská prokuratura případ zastavila, což odůvodnila nízkým věkem obžalovaných a skutečností, že organizace ve skutečnosti nezahájila žádnou skutečnou činnost. Se studenty byl proveden pouze varovný rozhovor za přítomnosti ředitele střední školy.

              Když se ukázalo, že polistopadové politické tání bylo jen krátkodobou epizodou a komunistický režim stále více omezoval vybojovanou, byť mírnou, liberalizaci společenského života, založili koncem prosince 1959 nejvzpurnější žáci přemyslovských škol Konspirační organizaci mládeže {MOK}. Iniciátorem a zároveň jejím vůdcem byl Stanisław Bogdański {1946-2011}, žák 9. třídy gymnázia, narozený v ugandském Masindi, protože jeho rodina byla vyhnána na Sibiř, s Andersovou armádou se dostali do Íránu, odkud byli evakuováni do Afriky. Po návratu do Polska se usadili ve Witnici u Gorzowa Wielkopolského. Jeho otec byl pět let vězněn a po jeho propuštění se rodina přestěhovala do Przemyślu. Válečné zkušenosti Bogdańských musely mít na vznik protikomunistické organizace významný vliv. Spolu s přáteli Adamem Dańczakem {1946-1988} a Wojciechem Łabudou {1945- }, žáky odborné školy v Przemyślu, tvořili jádro MOK. Brzy se k podzemnímu spiknutí připojil více než tucet jejich kolegů, což umožnilo rozdělení MOK na 2 skupiny, které byly tzv: "Boj proti komunismu {WZK} a "Boj proti Ukrajincům" {WZU}. Každá skupina měla oddíly: bojovou milici, špionážní oddíl, diverzní oddíl. V přemyslovské továrně "Polna" zakoupili malý tiskařský stroj, na kterém se tiskly letáky, které se rozdávaly v ulicích Przemyślu. Dokumenty potvrzují provedení tří velkých letákových akcí: v srpnu 1961 s obsahem: "Pryč s vojenskými základnami SSSR na polském území", "Polsko nechce být republikou SSSR. Ať žije bílý orel"; 30. dubna 1962: "1. květen je svátkem pracujících. Pryč s komunisty, kteří nutí dělníky k prvomájovým skutkům a účasti na pochodu. Pracovník má právo řídit své vlastní jednání. Pryč s komunisty" a v říjnu 1962. Plánovalo se také zapálení klubu Ukrajinské společenské a kulturní společnosti v Przemyślu, ale to se nestihlo, protože 20. listopadu 1962 se Okresnímu úřadu Veřejné bezpečnosti dostaly do rukou zapálené letáky, brožury a poznámky nalezené v bunkru v przemyšlském parku. Na základě vyšetřování byli zatčeni: Stanisław Bogdański, Adam Dańczak, Wojciech Łabuda, Antoni Buniowski, Zbigniew Chlebowicz, Ryszard Hywel, Ryszard Góral, Jan Szewczyk. Rozsudkem Zemského soudu v Rzeszowě ze dne 26. března 1963 byli všichni kromě Antoniho Buniowského {ur. 1945} byli posláni do polepšovny {někteří podmíněně}, protože byli nezletilí. Buniowski byl odsouzen k osmiměsíčnímu trestu odnětí svobody. Proti ostatním zadrženým: Franciszek Harapiński, Zenon Hawryszko, Wanda Kurant, Barbara Tyczka, Zbigniew Walczak byl případ odložen ve fázi vyšetřování. 

Aktivnější a zároveň opoziční historii vůči komunistickému režimu zaznamenal Przemyśl v době, kdy byl biskup Ignacy Tokarczuk {1918-2012} ordinářem diecéze Przemyśl. Během 27 let svého působení dynamizoval diecézi nejen pastoračně, ale posiloval věřící i v sociální, náboženské a vlastenecké oblasti. Jeho nekompromisní postoj vůči komunismu, který zažil jako kněz lvovské arcidiecéze a v poststalinském Polsku, mobilizoval ostatní a inspiroval k odvaze a duchovní síle. Příkladem toho byla výstavba více než 400 kostelů a dalších církevních staveb v diecézi Przemyśl bez povolení úřadů. Společenské vazby, které se v té době vytvořily, umožnily vybudovat kolem Przemyšlské církve nezávislou společnost, osvobozenou od komunistické ideologie. Kulturní a vzdělávací život se soustřeďoval spíše ve farních kostelech, klášterech a katechetických domech než ve státních institucích. Tento proces budování alternativní společnosti zahrnoval také všechny opoziční iniciativy nejen obyvatel Przemyšle, ale celého regionu. Biskup Tokarczuk byl ve skutečnosti oporou antikomunismu a zároveň obhájcem pronásledovaných, které podporoval morálně i materiálně.

     Uvedení biskupa Ignacyho Tokarczuka do katedrály v Przemyślu se shodovalo s velmi důležitým obdobím pro polskou církev, oslavou Milénia křtu Polska, proti kterému komunistické úřady postavily alternativní oslavu Milénia polského státu. V Przemyślu se hlavní oslavy milénia za účasti primasa kardinála Stefana Wyszyńského a polského episkopátu konaly 20.-21. srpna 1966. První den mši svaté předsedal biskup Tokarczuk a homilii pronesl vratislavský arcibiskup Boleslav Kominek, jehož biskupské svěcení {10. X. 1954} bylo tajné a konalo se v kapli biskupského paláce v Przemyślu. Druhý den sloužil pontifikální mši Karol Wojtyła, arcibiskup metropolita krakovský, a homilii pronesl primas polský, kardinál Wyszyński. Přestože oslavy nepostrádaly četné potíže ze strany komunistických úřadů {přerušení komunikací, letecké přehlídky, dělostřelecká palba, dočasný výpadek proudu}, věřící nezklamali a dali přednost církevním oslavám před komunistickými akcemi. Pro biskupa Tokarczuka byly zástupy a zbožnost věřících dobrou předzvěstí pro jeho další pastorační práci a zároveň kapitálem pro jeho pevný a nekompromisní postoj při obraně potlačované církve.

         Biskup Tokarczuk pouze jednou požádal komunistické úřady o povolení ke stavbě kostela. Když se setkal s odmítnutím, postavil již úřady do situace fait accompli. Tak vznikly četné kostely, nejprve dočasné, bráněné věřícími, a postupem času velkolepé sakrální stavby. Jestliže ve většině venkovských prostředí končily represe proti farářům a aktivním věřícím, stavitelům kaple nebo kostela, pokutami, které hradila biskupská kurie, v městském prostředí to bylo mnohem horší. Příklad zřízení kaple na statku Kmiecie v Przemyślu a rozsah represí proti faráři, otci Adamu Michalskému, vedl 4. srpna 1979 k vytvoření Przemyského výboru sebeobrany věřících. Nejenže chránila kapli před četnými pokusy o její demolici, ale také se hlásila k právu na svobodu vyznání a náboženského vyznání a v programovém prohlášení, které podepsalo více než 700 lidí, vyzvala úřady, aby upustily od represí. V publikovaných "Komuniké", rozesílaných v Przemyślu a v diecézi, se objevily informace nejen o represích proti faráři o. Michalskému {také o jeho soudu} a obráncům kaple v Kmiecie, ale o všech případech pronásledování duchovních a věřících v przemyské diecézi. Výbor se skládal mimo jiné z farníků otce Michalského: Stanisław Sudoł, Wit Siwiec, Adam Szybiak, Jan Ekiert a jejich činnost podpořil páter Prof. Henryk Borcz. Fungovala až do vzniku Solidarity. Je třeba poznamenat, že po vzoru výboru v Przemyślu byly brzy založeny podobné výbory i v dalších farnostech, kde docházelo k represím ze strany úřadů kvůli údajné nelegální výstavbě nebo rozšiřování kostelů. Možná vás překvapí, že komunisté nepřestali s represemi vůči diecézní církvi ani v době, kdy byl papežem Jan Pavel II. Koneckonců Przemyslský výbor pro sebeobranu věřících vznikl po první pouti Jana Pavla II. do Polska {2-10 VI 1979}.

      V tradici polské nezávislosti je zakotveno heslo: "Boj za svobodu jednou začal, s krví otce připadá dědictví synovi". Toto heslo potvrdila rodina Siwieců z Przemyślu. Ryszard Siwiec {1909-1968}, otec pěti dětí, zapálený vlastenec, který sám protestoval proti komunistické porobě tím, že pod pseudonymem Jan Polák psal na stroji četné protesty a posílal je důvěryhodným lidem a dokonce i do redakcí novin, se po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa rozhodl k dramatickému protestu v podobě sebeupálení. Tento čin provedl 8. září 1968 na varšavském Stadionu 10. výročí, během celostátních dožínek, kterých se zúčastnily nejvyšší stranické a státní orgány v čele s Gomułkou. Přestože oficiální propaganda o tomto protestu mlčela a jeho pohřeb na hřbitově Zasański v Przemyślu se konal podle scénáře SB, byl jeho hrdinský čin po pádu komunismu náležitě uznán. Stal se hrdinou tří národů: polského, českého a slovenského. Jeho jméno dnes nesou ulice a náměstí v mnoha městech. V Przemyślu je po něm pojmenován jeden z mostů přes řeku San. Dnes nám "živé plameny" Ryszarda Siwiece ve Varšavě, Jana Palacha v Praze a Sandora Bauera v Budapešti připomínají solidaritu národů střední Evropy. Než však došlo k četným připomínkám Ryszarda Siwiece (dokonce i pamětní deska ve Lvově), zažila jeho rodina žijící v Przemyślu značné represe ze strany SB. Navzdory těmto nepříznivým okolnostem byli jeho tři synové {Wita, Adam, Mariusz}, zejména Wit, aktivními protikomunistickými opozičními aktivisty.   

      V březnu 1968, kdy se polskými akademickými centry přehnala vlna vzpour a studentských demonstrací (tzv. březnové události), se mládež v Przemyślu opět projevila. V té době v Przemyślu žádná univerzita nebyla, ale dozvuky březnových událostí aktivizovaly některé studentské kruhy, které na znamení solidarity s protestujícími studenty uspořádaly 12. března 1968 shromáždění u pomníku Adama Mickiewicze na hlavním náměstí v Przemyślu. Přišlo asi 30 studentů, především z Gymnázia Juliusze Słowackého a Střední průmyslové školy strojní a elektrotechnické. Demonstranti zapálili u pomníku svíčky, provolávali "Ať žije Mickiewicz", "Ať žije" a pálili "Trybuna Ludu" a "Konsomolska Pravda", čímž protestovali proti komunistické propagandě. Před zpěvem národní hymny byla na podstavec pomníku namalována hesla: "K Moskvanům", "Na šibenici s Močárem". Podle zjištění SB se shromáždění zúčastnili mj: Andrzej Mazur, Zenon Zegarski, Krzysztof Wiśniewski, Krzysztof Szymański, Marek Michałkiewicz, Tadeusz Klepacki, Mieczysław Mularczyk, Lech Kotkowski, Wojciech Lach, Marian Larys, Zdzisław Michalunio, Maria Kondziołka, Zofia Muzyczak, Jan Kinasz, Zdzisław Zając, Bogdan Gregier, Krzysztof Bublewicz, Andrzej Szczepanik, Ryszard Horodowski, Wiesław Gosztyła. Zmínit je třeba také akci rozbití rudé hvězdy na sovětském pomníku u železničního mostu v Przemyślu, která byla vhozena do řeky San. Interprety této akce byli Maciej Misiak a Wojciech Błachowicz za pomoci Zenona Zegarského. Na druhé straně na Gymnáziu Władysława Broniewského studenti několikrát umístili smuteční nápis na Mickiewiczův portrét a zničili vyznamenání k 50. výročí Rudé armády. Na rozdíl od Tarnówa, kde došlo ke střetům mezi studenty a policií, v Przemyślu bezpečnostní orgány nezasáhly. Přesto někteří žáci utrpěli ve svých školách kázeňské postihy {Mimo jiné byli Šimanski a Michalkiewicz přeloženi do jiných škol}.   

       Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBWE) z roku 1975, který podepsaly i komunistické státy a jehož tzv. třetí koš se týkal dodržování lidských a občanských práv, aktivizoval opozici a disidentská hnutí ve střední a východní Evropě. V Polsku začala opoziční činnost nabývat organizovaných forem a vyznačovala se nejen množstvím vzniklých organizací, ale také profesními a ideologickými kritérii. Téměř všichni vydávali podzemní časopisy, které rychle pronikaly do různých městských i venkovských kruhů. V Przemyślu byla první struktura v podobě informačního a konzultačního místa označena Hnutím na obranu lidských a občanských práv {ROPCiO}, opoziční organizací konkurující Výboru na obranu dělníků {KOR}. Založil ji v srpnu 1977 ve svém bytě v Przemyślu Stanisław Kusiński, jeden z obhájců salesiánské varhanické školy, který tehdy působil v Laskách u Varšavy, kde provozoval podzemní tiskárnu. Spolupracovali s ním: Stanisław Sudoł, Wit Siwiec, Jan Ekiert a Stanisław Frydlewicz. Zorganizovali mimo jiné dvě akce v ulicích Przemyślu, kde sbírali podpisy pod petici Státní radě za zveřejnění Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a pod dopis Sejmu Polské lidové republiky za odvysílání mše svaté rozhlasem a televizí, podporované biskupem Tokarczukem a duchovními z Przemyślu. V důsledku zásahu SB ukončilo v listopadu 1978 svou činnost informační a konzultační středisko ROPCiO v Przemyślu. Její aktivisté po rozkolu v ROPCiO vytvořili "neformální protisocialistickou skupinu Przemyśl". Někteří z nich navázali spolupráci s Výborem sociální sebeobrany KOR {KSS KOR}, ale nakonec našli své místo v Přemyšlském výboru sebeobrany věřících a později v Solidaritě. Pouze Jan Ekiert pokračoval ve spolupráci s Leszkem Moczulskim, vůdcem ROPCiO a zakladatelem Konfederace nezávislého Polska {KPN}. Na podzim 1979 založil v Przemyślu strukturu KPN a brzy se stal vedoucím Rzeszowsko-Przemyského okresu KPN. Strana nehrála významnou roli, protože byla účinně infiltrována SB.  

       Před vypuknutím Solidarity v Przemyślu nechyběly neformální protikomunistické a vlastenecké kroužky, které se obvykle scházely v soukromých domech, kavárnách nebo sálech farních kostelů. Historie tyto informace současným generacím nepředala. V rámci biskupské kurie a přemyšlských farností působila rodina Mariana Strońského {1892-1977}, vynikajícího malíře, který nejen proslavil krásu města na řece San svými obrazy, portréty, krajinami, akvarely a grafikami, ale také přispěl k vytvoření umělecké duše a tvůrčího klimatu v tomto městě, rodina Kuchcińských a další. Mnozí představitelé těchto kruhů se angažovali v období Solidarity a po zklidnění tohoto hnutí v podzemních aktivitách nebo v jiných, nekonformních oblastech společenského života.

Založení přemyslovských struktur Odborového svazu Solidarita v roce 1980 integrovalo téměř všechny profesní, vlastenecké a opoziční kruhy ve městě. Koneckonců Solidarita nebyla jen odborovým svazem, ale také masovým společenským hnutím. Vznik a činnost přemyšlské Solidarity, stejně jako její pacifikaci po vyhlášení stanného práva a její fungování v konspiraci spolu s represemi proti jejím aktivistům popsali dva přemyšlští historici: doktor Dariusz IwaneczkoD1 a Artur Brożyniak2 z Rzeszowské pobočky Institutu národní paměti. Četba jejich solidních publikací, založených na archivních pramenech a svědectvích, vede k tomu, že Przemyśl je významným opozičním centrem v jihovýchodním Polsku. Síla tradic nezávislosti a pohraniční charakter tohoto statečného města vždy inspirovaly boj za polskost a suverenitu. A přesto bylo hnutí Solidarita, legální i podzemní, dělnické i rolnické, závěrečnou fází boje, účinného boje za třetí nezávislost. Existuje dlouhý seznam obětavých aktivistů Solidarity z Przemyšle, kteří statečně bojovali za demokratické Polsko a zároveň snášeli komunistické represe. Jsou zvěčněni v publikacích přemyšlských historiků. Přesto nelze nezmínit alespoň několik aktivistů Przemyšlské Solidarity z legálního a tajného období, stejně jako z dělnického a zemědělského hnutí: Wit a Mariusz Siwiec, Stanisław Żółkiewicz, Marek Kamiński, Andrzej Kucharski, Czesław Kijanka, Eugeniusz Opacki, Dr. Jan Musiał, Zygmunt Majger, Jan Zrajko, Ryszard Bukowski, Stanisław Trybalski, Marek Kuchciński, Jan Karuś, Piotr Kaczmarczyk, Wojciech Łukaszyk, Henryk Cząstka, Wojciech Kłyż a také nevinná oběť stanného práva Mieczysław Rokitowski, kterého Bezpečnostní služba neoprávněně obvinila z rozšiřování letáků v katedrále v Przemyślu. Je třeba zmínit také Výbor obrany Solidarita, který vytvořili studenti přemyšlského gymnázia {Jacek a Jan Jaroszovi, Maciej Kędzior, Wojciech Mikuła, Jacek Mleczko} spolu s františkánem o. Maksymilianem Eugeniuszem Szelepińskim. Vydávali časopis "Odnowy" (Obnova) a vedli práci františkána fr. Vydávali časopis s názvem "Obnova" a vedli letákové kampaně. Kromě toho Robert Majka v roce 1984 založil v Przemyślu undergroundovou organizaci "Solidarność Walcząca". O dynamice a rozsahu zapojení přemyšlských solidárních struktur svědčí rozsah represí: Po zavedení stanného práva bylo internováno 84 osob, 26 osob bylo zatčeno z politických důvodů v době platnosti stanného práva a 20 aktivistů bylo nuceno emigrovat.

     Nepochybným přínosem životaschopnosti hnutí Solidarita v Przemyślu byla jeho úzká spolupráce s řádovým biskupem Ignacym Tokarczukem a duchovními v Przemyślu, zejména v období undergroundu. Mons. Stanisław Krzywiński působil jako stálý zástupce biskupské kurie v podzemní Prozatímní regionální komisi. Pravidelně se setkával s vůdci podzemního hnutí Solidarita Stanisławem Żółkiewiczem a Markem Kamińským. Od ledna 1982 fungoval pod záštitou biskupské kurie při farnosti Nejsvětější Trojice v Przemyślu Výbor pro pomoc internovaným a vězněným {Preacher Father Stanisław Zarych}, v němž působili: Jan Bartmiński, Ryszard Góral, Andrzej Kucharski, Jerzy Stabiszewski, Danuta Thier. I zde působil Apoštolát pracujícího lidu, který se po odchodu otce Henryka Hadzika z Przemyślu přesunul nejprve k salesiánům a poté do farnosti Panny Marie Královny Polska v Kmiecie, kde byl farářem otec Adam Michalski a vikářem a moderátorem duchovní služby otec Jan Pępek. V Krasiczyně naopak zahájil farář místní farnosti P. Stanisław Bartmiński pastoraci zemědělců, při níž bylo oživeno hnutí Zemědělská solidarita. Působili zde: Tadeusz Sopel, Józef Olszański, Henryk Cząstka, Marek Kuchciński, Wieńczysław Nowacki a Tadeusz Trelka. Brzy se pod vlivem biskupa Ignacyho Tokarczuka začaly podobné pastorační aktivity rozvíjet v mnoha venkovských farnostech přemyslovské diecéze.

      Ve farních strukturách przemyského kostela se konaly nejen přednášky, především o historii, literatuře nebo katolické sociální nauce, ale také se formovala duchovní a náboženská formace. Distribuován byl také podzemní tisk a publikace, včetně orgánu přemyšlského podzemního hnutí Solidarita s názvem "Hnutí Solidarita". "Nie", která změnila svůj název na "Busola". Šéfredaktorem těchto časopisů byl Jan Musiał. Kromě toho redigoval časopis "Rola Katolicka", vydávaný biskupskou kurií v Przemyślu, a ediční řadu "Biblioteczka Przemyska". Vydání časopisu "Rola Katolicka" jako nedebetního periodika bylo reakcí biskupa Tokarczuka na rozhodnutí úřadů odmítnout vydávání tohoto titulu jako legálního diecézního periodika. Mimo dosah cenzury byly vydávány také knihy "přemyšlské knihovny".

       Originální iniciativou proti komunistické ideologii byla "Kulturní půda", kterou založil Marek Kuchciński a která fungovala jak formou přednášek a diskusí, tak jako vydávaný časopis. Integrovala tvůrce a umělce na úrovni nezávislé kultury. Na "Strychu" přednášeli nejen domácí {např. prof. Ryszard Legutko, prof. Krzysztof Dybciak}, ale i zahraniční intelektuálové, včetně významného anglického filozofa Rogera Scrutona. Zápisy ze všech setkání "Strych" byly spolu s texty jejich účastníků zveřejněny v časopise "Strych Kulturalny" (Kulturní Strych). Záznamy ze všech "půdních" setkání a texty jejich účastníků byly publikovány v časopise "Strych Kulturalny", který redigovali Marek Kuchciński a Jan Musiał. V Przemyślu se tak vytvořilo politicky konzervativní prostředí. Kromě toho byly pořádány výstavy nejen přemyšlských umělců, ale také přemyšlské "Dny křesťanské kultury".  

V roce 1988 založil biskup Ignacy Tokarczuk Diecézní radu pro kulturu. Formálně plnila roli společenského poradního orgánu přemyšlského ordináře, fakticky byla platformou integrující dosavadní úsilí laiků a duchovních v oblasti kultury v nejširším slova smyslu, nezávislou na státních orgánech. Rada byla totiž složena ze zástupců podzemních struktur dělnické a rolnické "Solidarity", pastoračních dělnických a rolnických kaplanů, náboženských sdružení a katolických organizací, vydavatelských iniciativ mimo dosah cenzury, diecézních vědeckých a vzdělávacích institucí a osob s uznávanou společenskou autoritou. Opoziční prostředí Przemyšlu zastupoval Dr. Jan Musiał, který zároveň působil jako tajemník Rady. Nepochybně se jednalo o důležitý počin, jehož cílem bylo prolomit monopol komunistických úřadů v oblasti kultury a zároveň vybudovat alternativní společnost, která by se oprostila od tehdy platné ideologie. Po politických událostech roku 1989 a pozdějších let naštěstí komunismus odešel do historie, i když komunisté zůstali. A mnozí dřívější opozičníci, včetně těch z Przemyšlu, našli cestu do demokratických struktur nové politické reality. Splnili dobře své antikomunistické a ještě nedávno opoziční poslání?

      Tento text se snaží přiblížit opoziční Przemyśl v celém období komunismu, od konce druhé světové války do roku 1989. Ve vyprávění si nelze nevšimnout mnoha mezer ve faktografii nebo jiných nedostatků. Ne všechny události nebo lidské činy jsou zdokumentovány. Mnoho informací je uchováváno v lidské paměti nebo v soukromých archivech. Proto je jedním z cílů vydání tohoto textu získat - pokud možno - informace o lidech a událostech minulosti. Mohou to být dokumenty, vzpomínky nebo účty. Tyto znalosti o nedávné minulosti by měly být předávány současným i budoucím generacím.     

---

[1] D. Iwaneczko, Opór społeczny a władza w Polsce południowo-wschodniej 1980-1989, IPN, Varšava 2005; D. Iwaneczko, Soumrak Gierkova desetiletí. Jihovýchodní Polsko 1975-1980, IPN, Rzeszów 2016;

[2] A. Brożyniak, NSZZ "Solidarność" Region Południowo-Wschodni, in: NSZZ Solidarność, sv. 5: Střední a východní Polsko, editoři Łukasz Kamiński a Grzegorz Waligóra, IPN, Varšava, 2010, s. 749-800. Kromě toho je A. Brożyniak autorem mnoha biografií přemyšlských aktivistů "Solidarity" v Encyklopedii Solidarity a také faktografického hesla: Jihovýchodní region NSZZ "Solidarita".