Rozhovor se uskutečnil 7. září 2022 v redakci týdeníku Życie Podkarpackie. Týdeník byl založen v roce 1967 pod názvem "Życie Przemyskie" a pod současným názvem funguje od roku 1999. Vychází na území bývalého Przemyského vojvodství v okresech Jarosław, Lubaczów, Przemyskie a Przeworsk.
AB: Cílem mého dnešního rozhovoru je zavzpomínat na staré časy opoziční činnosti: na "Spojrzenia Przemyskie", na "Kulturní podkroví", na tehdejší setkání a diskuse. Rád bych od vás věděl, jak to začalo, jak si to pamatujete. Bylo to něco spontánního, nebo spíše promyšleného?
WM: Zdá se mi, že to vyplynulo z mé dřívější činnosti během hnutí Solidarita v roce 1981. Tehdy jsme s kolegy chtěli něco udělat a začali jsme mimo jiné vydáváním bločků a nějakých letáků. Byla to pravděpodobně první neděle od vyhlášení stanného práva. Společně jsme tyto letáky rozdávali v kostelích v Przemyślu.
AB: Jak přesně to vypadalo?
WM: Mimo jiné jsme je nechávali na kostelních lavicích a co nejrychleji odcházeli. Možná ale budu vyprávět podrobněji. Když bylo vyhlášeno stanné právo, šli jsme s mou tehdejší přítelkyní Elou Błońskou do sídla Solidarity na Kamenném mostě v Przemyślu. Tehdy se nám podařilo zachránit jeden psací stroj, který jsme ukryli do kontejneru na písek. Báli jsme se to vzít přes den, ale přišli jsme večer, když se situace trochu uklidnila. Tento stroj jsme pak použili k přípravě proteinových matric. Takto připravené šablony jsme pak přiložili na plsť, na kterou jsme nanesli barvu a položili ji na archy papíru. A tak jsme na začátku stránku po stránce vytiskli jednolistové letáky. Pak jsme vyrobili o něco větší brožury. To vše se odehrálo v mém domě. Moje matka se v té době nemohla vrátit do Polska, protože v době vyhlášení stanného práva byla na Kubě. Tehdy ještě neexistovaly ani zpáteční lety. Sám jsem tehdy úřadoval v bytě, kde jsme si udělali minitiskárnu. Vzpomínám si na Silvestra 1981, kdy jsme seděli společně v bytě, včetně Janka Jaroše, Jacka Jaroše, Renaty Jaroszové a dalších lidí. Přes Silvestra jsme tehdy vytiskli spoustu letáků, které byly v Przemyślu v oběhu už 1. ledna. Tato zkušenost s tiskem se mi hodila, když jsem se po studiích vrátil do Przemyślu. Mezitím jsem měl ještě dvouletou pauzu po univerzitě a učil jsem na střední škole v Ustrzykách Dolných. Po návratu jsem se samozřejmě vrátil k záležitostem spojeným s tiskem; ukázalo se, že Marek Kuchciński tiskne "Strych" a že jsou potřeba lidé, kteří o tom něco vědí, kteří znají techniku tisku. Tehdy jsem narazil na prostředí "Strych Kulturalny".
AB: Takže v té době už toto prostředí vzkvétalo?
WM: Ano, nastoupil jsem do ní v roce 1988 nebo 1989, myslím. Jednalo se především o schůzky. Tato setkání organizoval Marek, který byl v té době jakýmsi vizionářem. Spojil různé lidi. Když se teď dívám na fotky z těch let, všichni jsme byli strašně mladí. Mám na tu dobu hezké vzpomínky. Tehdy mi bylo 27 nebo 28 let. Toto prostředí nás formovalo. Věděli jsme, co chceme, a potkali jsme spoustu zajímavých lidí. Měli jsme své ideály a věděli jsme, že za ně musíme bojovat a usilovat o ně, ne se vzdávat.
AB: Kdybyste se podvolili, tehdejší systém by vás jednoduše pohltil.
WM: Ano. Předtím byli lidé přesvědčeni, že to tak musí být. Že se s tím člověk musí smířit, s tím komunismem. Od začátku jsem se proti tomu bouřil. Když mi bylo 18 let a získala jsem volební právo, moje matka mě povzbuzovala, abych šla volit. Já jsem však důrazně protestoval, protože jsem nesouhlasil s tehdejším stavem věcí. Raději jsem ho bojkotoval a řekl, že tento systém nechci. Bylo to ke konci střední školy, už jsem přemýšlel jinak než dřív.
AB: Nabízí se otázka, zda matka viděla tvou vzpouru, zda se o tebe bála?
WM: Ve skutečnosti k tomu přistupovala, dalo by se říct, s lehkostí. Nikdy mě nenabádala, abych něco dělal násilím. Věděla o psacím stroji pod mou postelí, ale dělala, že ho nevidí. Například když jsme na památný Silvestr tiskli letáky, naším sousedem ve vedlejším bytě byl stranický tajemník pan Nycz, který se později stal starostou Przemyšle. O patro výš bydlel pan Andrzej Matusiewicz s manželkou. V 80. letech se podílel na obhajobě obžalovaných v politických procesech a v roce 1989 byl jedním ze zakladatelů provinčního občanského výboru. Během silvestrovského večera jeden z neopatrných kolegů vznesl hlasitý přípitek: "Pryč s komunismem!" Mohlo to skončit špatně, ale naštěstí se tak nestalo. Později se pan Nycz o tomto "nevhodném" chování mladíka neopomněl zmínit mé matce. Naštěstí jsem nikdy neměl co do činění s tajnou policií, což nemohu říci o svých kolezích, kteří seděli ve vězení. Například jeden z mých starších učitelů, Adam Szostkiewicz, nevím, jestli si ho pamatujete, učil v té době angličtinu na I. gymnáziu v Przemyślu, v takzvaném Słowaku. Poté se zapojil do aktivit Solidarity. Jako jeden z mála s námi ve škole mluvil o různých věcech, které byly pro úřady nepohodlné. Byl takovým mentorem pro nezávislost ve svých školních letech, od roku 1980 v Solidaritě. Adam byl později internován, vězněn mimo jiné v Uhercích a v Łupkowě, kde jsme ho navštívili. Později se přestěhoval do Krakova a spolupracoval s Tygodnikem Powszechným. Ale abychom se vrátili k půdním schůzkám, ty se konaly v domě Marka Kuchcińského v Ostrově. Byl to velmi atmosférický dům. Na půdě, kde jsme všichni seděli, jeden vedle druhého, asi tucet lidí na schůzi, jako na archivních fotografiích. Mezi nimi hosté, včetně umělců, aktivistů a politiků. Marek byl jakýmsi styčným důstojníkem. Jednou mi například řekl, že je třeba odvézt jednoho Američana do Budapešti. Tak jsem druhý den nasedl do malého auta s nohama doslova pod bradou a odvezl ho do Budapešti přes všechny hranice! Druhý den jsem se vrátil. Na toto období naší činnosti mám velmi hezké vzpomínky. Když analyzuji tehdejší dobu, neměli jsme toho moc, co bychom mohli ztratit a co by nám úřady mohly vzít. Dalším krokem po Kulturním podkroví, které bylo elitním časopisem, bylo vytvořit něco pro širší publikum. Psát o lidských problémech, sociálních otázkách. A tak vzniklo "Spojrzenia Przemyskie". Už si nepamatuji, kolik čísel přesně vyšlo.
AB: Tato archivní čísla chceme zpřístupnit na vytvářeném portálu, aby se dostala k širšímu publiku.
WM: Chtěli jsme, aby "Spojrzenia" vycházely poměrně pravidelně. První číslo z roku 1989 bylo ještě psáno na psacím stroji. Jeho redaktorem byl Artek Wilgucki, grafickou úpravu provedl Mirek Kocoł, grafik, který později odešel do Toruně. Po Mirkovi se grafického designu ujal Mariusz Kościuk, který se mnou stále pracuje v "Życie Podkarpackie". Když vznikla "Spojrzenia", poměrně rychle jsme se dohodli s tiskárnou v Przemyślu. Její viceprezident nám tajně nabídl, že pro nás časopis vytiskne. V té době se "Spojrzenia Przemyskie" profesionálně tiskly v družstvu Inwalidów na ulici Jasińskiego v Przemyślu. Čas od času se mé texty objevovaly také v časopise Spojrzenia. Po roce 1990 jsem dostal nabídku kandidovat do městského zastupitelstva - byly to první volby do místní samosprávy. Výbor Solidarita tehdy získal všechna křesla kromě jednoho. Myslím, že se tam dostal pan Mach z Aliance demokratické levice. "Spojrzenia" byly také jakési volební noviny. Vzpomínám si na jeden ze svých textů s názvem Myslím, že: "Dědictví komunistických klik" - docela silný název. Obecně mě "podkroví" a Společnost přivedly ke komunálním volbám. Lidé se pak rozcházeli různými směry a politicky se lišili. Myslím, že první rozdíl mezi námi byla volba prezidenta země a otázka: Walesa nebo Mazowiecki? To byl náš první zásadní názorový rozdíl, protože to, že existují různé směry, tehdy nikomu společensky nevadilo. Každý mohl mít jiné názory a to bylo vše.
AB: Pomohla vám tehdy církev?
WM: Ano. Vzpomínám si na příhodu, kdy nám jeden z františkánů z té doby, když jsme tiskli, tajně dal tiskařskou barvu. Kde vzal tu barvu, myslím, že to bylo asi v tiskárně na Jasińskiego ulici. Marek Kamiński, pozdější šéf Solidarity, byl povoláním tiskař, takže si myslím, že to bylo touto cestou. Kromě toho se nám podařilo zajistit v kostele prostory pro výstavy, festival. Ať už jste byli věřící, nebo nevěřící, nebyl to problém.
AB: Bylo zajímavé, že i přes rozdílnost vašich názorů a zkušeností jste měli společný cíl, který vás především spojoval. Chtěli jste se setkat navzdory vašim rozdílům. Vyslechli jste si, co říká druhá strana.
WM: Ano, tehdy s tím tady nebyl žádný problém. Co nelze říci o dnešku. Zejména politika je v dnešní době velmi citlivé téma. Ale když se vrátíme k tisku Spojrzeńe, tyto zkušenosti se nám později hodily, když jsme vytvořili Życie Przemyskie a nyní Podkarpackie. Byl to dokonce Marek, kdo přišel s nápadem převzít je. V té době byl likvidátor a my jsme se museli přihlásit do výběrového řízení. V té době bylo akcionářem Przemyskie Towarzystwo Kulturalne - společnost, která převzala "Życie". Společnost měla správné zaměstnance, kteří to věděli. Například Jacek Borzęcki, který se podílel na Kulturní půdě, byl prvním redaktorem nového listu Życie Przemyskie. Později se jím stal Artek Wilgucki, protože Jacek z osobních důvodů odstoupil. Partnery byly Společnost a KIK z Lubaczowa.
AB: Jak vznikl nápad založit Przemyslskou kulturní společnost?
WM: Chtěli jsme se Spojrzenia Przemyskie něco udělat a formalizovat jeho vydání. Marek mi pak navrhl, abychom s Arturem jeli do Varšavy na setkání sdružení Svobodné slovo, kde se scházeli různí vydavatelé undergroundových časopisů. Chtěli založit takové sdružení, kde by se sdílely znalosti, které by podporovalo autory, kteří chtějí publikovat, a v té době byl například problém s nedostatkem papíru. Při čekání na vlak jsme s Arturem přišli na nápad, že bychom takové sdružení mohli založit i v Przemyślu. Toto sdružení by zase mohlo být vydavatelem, a s touto myšlenkou jsme přijeli do Przemyslu. Byl dobře přijat, sešli jsme se a dohodli se na podrobnostech. Byla tu otázka názvu, navrhl jsem trochu jiný - Sdružení nezávislého myšlení, ale názory spolku byly spíše konzervativní než liberální. A tak jsme se rozhodli pro Przemyslské kulturní sdružení. Co si pamatuji, myslím, že i Andrzej Matusiewicz měl k názvu výhrady. Tak vznikla společnost, jejíž myšlenku jsme přivezli z Varšavy. V té době byl myslím Marek prvním předsedou a já pokladníkem. Myslím, že byla založena v roce 1990 a k převzetí společnosti Life došlo v roce 1991.
AB: V té době jste se scházeli v bývalých prostorách Empiku na adrese Wybrzeze Marszałka Piłsudskiego 1, že?
WM: Ano, Společnost získala prostory - celé přízemí a místnosti v prvním patře. Toto období ovlivnilo můj pozdější život, protože jsem se dodnes angažoval v Przemyslově "Życie". Kromě toho Marek navrhl, aby v části prostor vzniklo knihkupectví společně s Beatou a Jurkem Bonarkovými a mou tehdejší ženou Basiou. Bonarkovi měli zkušenosti s knihami. Poté jsme uzavřeli partnerství: Basia, Jurek a Beata, Jasiu Jarosz, Mirek Kocoł a jeho žena. V současné době jsme v této společnosti, která byla založena v 90. letech, zůstali čtyři. Naše první knihkupectví jsme provozovali v prostorách na ulici Kościuszki v Przemyślu, kde se nyní nachází další knihkupectví. Umělecké přehlídky pro nás tehdy připravili mimo jiné Mariusz Kościuk spolu s Kozou-Cepińskim.
Dotazovaný Alexander Busz
